Na pohovce Jožky Kubáníka: O Večerníčku

Na pohovce Jožky Kubáníka: O Večerníčku

Stalo se to před mnoha lety. Hlídal jsem tenkrát moji šestiletou neteř Natálku, která si na návštěvu pozvala kamarádku Anetku. A jak už to tak u holčiček chodí, po chvíli, kdy probraly vyučování první třídy, začaly drbat. Nejdřív zhodnotily oblečení paní učitelky, pak se pustily do nemožných rodičů a po chvíli Natálka řekla se zcela vážnou tváří: „A teď ti prozradím něco, co ti vyrazí dech, ale je to pravda, dozvěděla jsem se to včera, říkali to v televizi. Radši se na to posaď,” vyzvala kamarádku a ta konsternovaně usedla na koberec mezi barbíny. „Nebudeš tomu věřit,” pokračovala Natálka, „ale… Dádě Patrasové už bylo padesát!” Pak nastalo dlouhé ticho, dívenky asi krčily ramínky, že se s tím nedá nic dělat a přemýšlely, jestli má vůbec cenu v padesáti plánovat dovolenou.

Večer mi to ale nedalo a rozhodl jsem se, že si s Natálkou popovídám o tom, jaké to bylo, když jsem byl sám malý. Co mi přišlo neuvěřitelné a co bylo naopak úplně normání. „Představ si, že nebyly vůbec mobily. Když sis chtěla zatelefonovat, nezbývalo nic jiného, než vyrazit do budky před domem, nebo k někomu, kdo telefon měl. Ale musela sis všechna telefonní čísla pamatovat a hezky je vytočit takovým zvláštním kolečkem,” popisoval jsem holčičce a hned se přiznal, že my jsme doma telefon měli a dodnes si pamatuju i jeho číslo - 625 33.

Natálka poslouchala s otevřenou pusinkou a nezavřela ji ani potom, co jsem jí vyprávěl o televizi, protože za mého dětství byly jen dva programy a televize byly zpočátku černobílé a už vůbec nebyly na dálkové ovladače, takže vždycky ji někdo, kdo šel kolem ní, přepnul na ten druhý program, a když se rodině omrzel i ten, tak televizi zase někdo, většinou děti, protože tatínkům se z gauče nechtělo moc vstávat, přepnuly zpátky. Natálka se nestačila divit a mlčky kroutila šestiletou hlavičkou. Pak se zamyslela a zeptala se: „Joži a zažili jste i dinosaury?”

Nakonec jsme ale zjistili, že moje i její dětství mají i tak něco společného. Prázdniny u babičky, strach z pětky ve škole a … večerníčky. To bylo překvapení, když jsem holčičce řekl, že i já jsem se jako malý v televizi před spaním díval na Macha a Šebestovou a že jsem toužil po ukradeném sluchátku. To byla radost, když jsem se přiznal, že i já jsem si chtěl hrát s Maxipsem Fíkem a že jsem se smál u příběhů Pata a Mata.

A protože večerníčky na našich obrazovkách vídáme už 56 let, řekl jsem si, že by jim slušelo jedno odpoledne na mé rozhlasové pohovce. Pozval jsem si hosty, se kterými se hned tak nepotkáte. Tím prvním je Ivo Hejcman, který je jako režisér  podepsaný třeba pod příběhy Boba a Bobka a možná vás překvapí, že pohádky o králících z klobouku vznikaly i ve zlínském studiu filmových ateliérů. A jako druhý na pohovku usedne hlas Maxipsa Fíka, Včelích medvídků a mnoha dalších postav - Josef Dvořák. Těším se, že budete poslouchat vy a tentokrát i Natálka.                          

Začínáme jako obvykle v sobotu po 15. hodině na vlnách Českého rozhlasu Zlín a pokud byste si rádi poslechli i starší díly pořadu Na pohovce JK, najdete je v aplikaci Můj rozhlas.

Jožka Kubáník