Na pohovce Jožky Kubáníka: O jablkách, co nepadla daleko od stromu

Fejeton Jožky Kubáníka: O jablkách, co nepadla daleko od stromu    

Před třemi týdny jsem si na mé rozhlasové pohovce povídal s moderátorem, hercem, muzikantem a výtečným textařem Václavem Koptou. „Tvůj tatínek psal, Vašku, vynikající texty pro paní Hegerovou, napsal slova ústřední písně k filmu Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti a dalších - myslíš, že se se takové geny dědí?” zeptal jsem se. „A jak by vypadaly?” smál se Vašek. „Myslím, že za to geny nemůžou. Že je to zkrátka vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Koukal jsem se tátovi pod ruce a sledoval, co dělá, on mi o tom vyprávěl a díky tomu jsem se i já začal textařině věnovat,” pokračoval Vašek s tím, že kdyby měl tatínka kominíkem, určitě by sám už od mala běhal po střechách a vymetal lidem komíny.

A já jsem se pak zamyslel nad svým životem a ptal jsem se sám sebe, kde se ve mně vzala chuť hrát divadlo, moderovat v rozhlase a psát knihy, když se nikdo z mých předků ničemu takovému nevěnoval. Tatínek byl policista, což má k převtělování do Dlouhého Bidla z Rychlých šípů, či Saturnina daleko a já sám mám ke zbraním a nahánění zločinců odpor. Kdysi jsem hrál v Ordinaci v růžové zahradě postavu, která měla za pasem pistoli a v jedné chvíli jsem ji měl prudce vytasit a postřelit jinou postavu. Před začátkem natáčení za mnou přišel odborný poradce, ukázal mi, jak se taková zbraň používá, připomněl mi, co s ní v žádném případě dělat nesmím, já jsem se začal třást strachy, ale on beze slov natáhl pistoli a strčil mi ji za pásek kalhot. Byl jsem z toho tak ve stresu, že jsem od té chvíle neudělal ani krok, protože jsem se bál, že si ustřelím zadek.

Ale na Vaškova slova pořád myslím  a rozhodl jsem se je prozkoumat na mé rozhlasové pohovce. Děláme to, co jsme od našich předků odkoukali? Nebo nám tělem běhají geny, které klepou na dvířka a volají: „Chceme být cukrářkou jako babička, dejte nám mikroskop a zkumavky, jako je měl tatínek?” Pozval jsem si hosty, kteří nad něčím takovým jistě uvažují také. Jako první přivítám Markétu Špetíkovou. Její dědeček Vladimír Čermák byl váženým soudcem Ústavního osudu a Markéta se dala, světe div se, na studium práv. A jako druhý na pohovku usedne oblíbený herec Petr Rychlý, kterého se zeptám na kariéru jeho syna Ondřeje. Z něj je totiž nejenom vynikající herec, ale také režisér, co se pustil do režírování vlastního tatínka. Jak to dopadlo?

To se dozvíte, když přisednete na mou rozhlasovou pohovku. Těším se na vás.

Jožka Kubáník