Minutovník je něco, co můžu rozhodně doporučit, říká herečka, zpěvačka a koučka Zora Jandová

Herečka, zpěvačka, koučka a spisovatelka Zora Jandová má velmi pozitivní přístup k životu. Hned v úvodu rozhovoru říká: „Já se mám hezky pořád. Někdy už jsem tím možná protivná, ale já si nenechám prostě kazit život ničím a nikým.“ A dodává, že to má asi geneticky po mamince a prarodičích.

Rozhovor s ní je vodopádem veselých příhod a neobvyklých zážitků. Jako třeba s účinkem placebo efektu díky příhodě její babičky, která se v jejich rodině připomíná větou „Uf, dědku, to se mi ulevilo.“ Ta totiž chtěla své zdravotní neduhy léčit někdejším „všelékem“ Alpou, pomazala si s ní obličej, což jí pomohlo natolik, že pronesla onu větu. Až ráno se ale zjistilo, že si Alpu spletla s inkoustem. „Takže já od té doby vím, že některé věci fungují, aniž by měly v sobě zbla léčivého,“ dodává k příhodě Zora.

Zora Jandová je také ženou mnoha profesí. Skládá muziku, zpívá, hraje v divadle, maluje, píše knížky. Je také masérkou, koučkou, má státnice z didaktiky, doktorát z marketingu nebo mistrně ovládá asijské bojové umění tai-chi.

Ze všeho, co umí a zná, by prý rozhodně doporučila takzvaný minutovník, který poprvé dostala za úkol při studiu na vysoké škole, a i později v životě ho občas použila. Jde o to, že si člověk po určitou dobu písemně zaznamenává, co dělal, a to minuto po minutě. „Pomáhalo mi to v hektických obdobích, abych si uvědomila, kolik času čemu věnuju a jak intenzivně. Je to fajn, když člověk má pocit, že něco nezvládá. Protože to je jen chaos v jeho hlavě. A když si to pak přečtete, tak ten vlastní písemný záznam vás usvědčí z toho, že je to jinak,“ říká Zora Jandová.

Zajímavé vzpomínky také zmiňuje v souvislosti s působením v A-týmu hokejistů pražské Slavie, kde trávila praxi během vysokoškolského studia oboru Kondiční a sportovní specialista. „Bylo to období, kdy jsem teda nacucala opravdu velmi macho energii. Bylo to skvělé, protože já měla dvě dcerušky a najednou jsem se ocitla v opravdu chlapském prostředí,“ vzpomíná Zora a se smíchem dodává: „A všechno to byli moji synáčkové. A vlastně pro mě byli i studijní materiál, protože jsem je i masírovala, a to bylo v době před státnicemi z anatomie skvělé, protože na nich bylo přesně vidět, kde je jaký sval.“

Umí Zora Jandová odpouštět a trápí ji ještě okolnosti odchodu z Národního divadla v roce 1985? Proč svému druhému tatínkovi vozila z cest provázky? Jak to bylo s „pašováním“ devítikilového kamene, kvůli kterému zburcovala letištní pyrotechniky? A co prozradila na své dcery a vnučku?

To všechno a mnohem víc se dozvíte v energií nabitém rozhovoru se Zorou Jandovou v pořadu Na pohovce Jožky Kubáníka.