Na začátku příběhu poplužního dvora Bojkovice stojí žena a konec jednoho manželství

Bojkovice leží v údolí pod kopci Bílých Karpat ani ne dvacet kilometrů od hranic se Slovenskem. Nejvýraznější a jistě i nejznámější památkou je zámek Nový Světlov. Ten naopak stojí na kopci nad městem. Právě s tímto architektonickým skvostem a světlovským panstvím souvisí příběh bojkovického poplužního dvora. Panství vzniklo už v 15. století, statek až v polovině 19., a to díky Žofii Haugwitzové. Podle ředitele Muzea Bojkovska Tomáše Hamrlíka to byla velice moderní a emancipovaná žena a zasloužila se o velký rozvoj světlovského panství.

Koupila ho i se zámkem v roce 1803 po rozluce s manželem. V 19. století to byla forma definitivního ukončení manželství. Panství jí patřilo 32 let. Za tu dobu sice podporovala hlavně umění, ovšem nezapomínala ani na praktické stránky života. V roce 1830 založila hospodářský statek, který produkoval potraviny, jimiž zásoboval dvůr a dodával je i na trhy, tedy klasický poplužní dvůr. Nechala ho vybudovat na kopci nad Bojkovicemi v lokalitě Ústsko. Podle ní se mu říkalo Žofiov. V katastrální mapě z poloviny 19. století je dokonce označený jako Žofinský Dvůr. Dá se z ní vyčíst, že budovy, podle nákresu jich bylo asi sedm, byly postavené do čtvercového půdorysu. Bylo to rozlehlé hospodářské teritorium, k němuž patřily i rozsáhlé pozemky. Bližší informace o pěstovaných plodinách nebo chovaných zvířatech už dostupné nejsou. Nepochybně to bylo všechno, čemu se v místě dařilo, a co si žádalo panstvo. Zato jsou k dispozici zprávy o parcelaci půdy v rámci první pozemkové reformy, která probíhala po první světové válce. Ředitel Muzea Bojkovska z dobových spisů vyčetl, že část půdy odkoupili statkáři ze sousedních obcí, zbylé pozemky byly připojené k světlovském dvoru.

Zbytky poplužního dvora, což je několik značně zchátralých budov, stojí v lokalitě Ústsko hned u silnice směřující na Luhačovice. Ještě před pár lety to vypadalo, že budou jenom smutnou vzpomínkou na kdysi důležitý hospodářský statek, avšak areál se pomalu a jistě probouzí k životu. Jednak je známý pořádáním festivalu Mišmaš, akce s podtitulem bez plotů a bez sponzorů má za sebou už přes dvacet ročníků, a pak současní majitelé se před pár lety pustili do postupné a zároveň velice citlivé rekonstrukce, a taky začali farmařit. Původním stavbám dávají novou podobu i využití. Žofii Haugwitzové by se proměna poplužního dvora na kulturní areál se sezónním bistrem určitě líbila, nadšení jsou z něho i výletníci. Posezení v okouzlujícím prostředí je pro ně odměnou za zdolání pořádného kopce.

Hezký den přeje Věra Hotařová