Na pohovce Jožky Kubáníka: O postřehu pana Vlastimila Brodského

Na pohovce Jožky Kubáníka: O postřehu pana Vlastimila Brodského

Co teď právě čtete? Já jsem se po čase vrátil k úžasné knížce mého oblíbeného herce Vlastimila Brodského s názvem Drobečky z půjčovny duší. Je asi přirozené, že když ji čtu teď, po pětadvaceti letech od jejího pořízení v jednom zlínském knihkupectví, vidím spoustu věcí jinak, než tenkrát a mnohé až dnes začínám chápat.

Jako třeba zmínku o tom, jak moc jej bavila práce v rozhlase. Se svou vrozenou plachostí hovoří o tom, že mikrofon je úžasná věc, protože když před ním sedí, je ve studiu sám, a i když má odpovědnost vůči posluchačům stejnou, jako v divadle vůči publiku, cítí se tak nějak svobodnější. Nemá to komu kazit a nemá koho, jak sám říkal, zdržovat svojí nešikovností. V tu chvíli jako by pro něj přestal existovat čas a nevnímá nic, než autorovy myšlenky. Staví si příběh podle svého, svojí vlastní formou a připadá si tak trochu jako malíř nebo sochař. Je svobodný a sám za sebe. Jak já mu teď po necelé roční zkušenosti v rozhlase rozumím a jak se těším, až si knihu přečtu za dalších deset let, kdy budu mít s mikrofonem daleko víc zážitků a budu vědět to, co dnes ještě netuším…

A pak jsem narazil ještě na jednu zajímavou myšlenku. Představitel mnoha filmových, divadelních i rozhlasových rolí, kterému nikdo neřekl jinak, než Bróďa, se přiznal k tomu, že nerad hrál s dětmi, se zvířaty a s Vladimírem Menšíkem. Protože všichni zmínění byli před kamerou vždycky naprosto autentičtí a pravdiví. Když před bernardýna položíte tisícikorunu jako honorář a chcete, ať trochu zamlaská, tak to s ním vůbec nehne. Ale když mu ukážete kilo buřtů, tak by se umlaskal. Podobné to bylo prý i s panem Menšíkem. Vždycky hrál naplno, všechno prožíval a bylo jedno, jestli bavil miliony lidí u televizních obrazovek, nebo kamarády na chalupě. Vůbec to nerozlišoval. Byl dokonale bezprostřední a tím absolutně nenapodobitelný. A stejné to mají i děti. Když při natáčení Kolji potřebovali tvůrci, aby se hlavní hrdina rozplakal, koupili mu hračku, dovolili mu, aby si s ní hrál a když si ji oblíbil, přišli a před ním hračku rozdupali. Chlapeček se skutečně rozplakal, a to se už ozvalo: „Klapka, kamera, akce” a mohlo se točit.

Když jsem tak nad slovy pana Brodského přemýšlel, napadlo mě, že bych si někoho z těch, o kterých mluvil, mohl pozvat na moji rozhlasovou pohovku. Jenže koho? Bernardýn by nám nic neřekl, pan Menšík už hraje před nebeským filmovým štábem, a tak zbývají děti, které mají zkušenosti s kamerou. Objevil jsem pro vás dvě talentované a moc milé. Tou první je dnes už dospělá Michaela Kudláčková, kterou znáte především jako prostořekou Barču Hrdinovou ze seriálu My všichni školou povinní a jako druhá se vám představí čtrnáctiletá Kateřina Vorlová - tu můžete znát z dětského seriálu Kriminálka 5.C. I tentokrát se na vás budu těšit a třeba nás tam někde ve vyšších sférách uslyší i pan Brodský.

Jožka Kubáník