Na pohovce Jožky Kubáníka: O písničkářích

Fejeton Jožky Kubáníka: O písničkářích 

„Asi jsem se zamiloval a chtěl bych té krásné kočce Kláře, až ke mně večer přijde, zazpívat písničku určenou jen pro ni, ale neumím ji napsat. Mohl bys mi s tím pomoct?” S takovou netradiční prosbou se na mě obrátil před pár dny kamarád. To víte, že jsem se hned orosil, že můžu stát u velké lásky, ale také mohu způsobit nekonečný průšvih. Ale protože kamarádům by se mělo pomáhat, tak jsem mu to, aniž bych ovšem věděl, jak na to, slíbil. Chce to inspiraci, řekl jsem si a pustil si písničky, které jsem znal z mládí. Jsou přece prověřené časem. A to už mi v bytě hrály songy Voskovce a Wericha, s tím, že by se nějaký ten návod na vhodný a originální rým dal u nich přece jen najít. Naposlouchal jsem toho opravdu dost, ale moc to mému záměru nepomohlo. Verše: „Mary, babička Mary, dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem,” či „Mám-li vztek víc než trošku, že bez práce mám jenom hlad, vzpomenu na stonožku a jsem na světě rád” se mi do mého plánu nehodily.

Nevadí, řekl jsem si, vždyť frajerů, kteří skládali písně, co je pak zpívala celá republika, je víc. Třeba pánové Suchý a Šlitr. A to už jsem listoval texty o Tereze, která by měla slyšet píseň mou, Babetě, co šla do světa, nebo písničku o tom, jak zčervená, když jí hladím ramena. Jenomže! To by ta kamarádova Klára musela být úplně mimo, aby nevěděla, kde se vzala inspirace a napsat verše „Ach, ta láska nebeská, je jak hebké pohlazení, které život v štěstí změní,” by mi tedy logicky neprošlo. A tak jsem se dal do tvorby sám, abych za týden zcela vyčerpaný odevzdal tato slova: „Dobrý večer, slečno Kláro, dlouho jsem vás neviděl, už se mi o vás i zdálo, až jsem se vám zastyděl. Dobrý večer, slečno Kláro, jsem rád, že jste tady, dobrý večer, slečno Kláro, mám rád vaše vnady.” Kamarád poděkoval a už se neozval.

Ale já jsem si při té příležitosti uvědomil, jak těžké je psát texty písní - jen tak lehce a s nadhledem nejenom o Klárách, ale i o úplně obyčejných věcech, pocitech a příbězích. A napadlo mě, že originálním písničkářům, které máme všichni rádi, zavolám a zeptám se jich na rady. Vsadil jsem na ty nejlepší. Jako první na moji rozhlasovou pohovku usedne rodák od nás, z valašských Vlachovic Tomáš Maček, kterého ale všichni známe jako Thoma Artwaye. Ano, je to držitel hudebních cen Anděl v kategoriích objev roku a zároveň i zpěvák roku. A jako druhého přivítám Jana Pokorného, kterého všichni známe jako Pokáče. Těším se, že mi prozradí, jak vznikla třeba jeho nejúspěšnější píseň Mám doma kočku. Ta byla ovšem čtyřnohá.

Jožka Kubáník