Na pohovce Jožky Kubáníka: O Janu Werichovi

Fejeton Jožky Kubáníka: O Janu Werichovi

Je to už nějaký pátek, kdy jsem studoval herectví, a dodnes jsem osudu vděčný, jak velké štěstí na pedagogy jsem měl. Díky tomu tak z jejich rad, postřehů a vzpomínek čerpám dodnes. Učila mě i dramaturgyně Lidmila Kraváková - dáma milující divadlo, herce a poezii. Na jednu její hodinu vzpomínám často. Bylo to tenkrát, když jsme probírali Osvobozené divadlo. „To bylo zjevení. Voskovec a Werich byli moderní, odvážní, sebevědomí a také na to málem doplatili,“ vyprávěla paní Kraváková a vzpomínala na svá studia na pražské DAMU v šedesátých letech, kde o Voskovci s Werichem kolovaly nejrůznější historky. „Potkala jste se s panem Werichem i vy?“ zněl jeden z našich dotazů a paní Lidmila se usmála.

 „Málem,“ dodala tajemně. „Velmi jsem tenkrát obdivovala jiného básníka, Vladimíra Holana, a díky mé mladické, devatenáctileté drzosti jsem panu Holanovi napsala dopis. Ačkoliv byl známý morous, který se nikde neobjevoval, s nikým nemluvil, odmítal rozhovory a nikdy se nenechal ani vyfotit, zkusila jsem to.“ „Jakou to má souvislost s Janem Werichem?“ zajímalo nás a paní Kraváková pokračovala. „Oba pánové bydleli ve stejném domě, v té slavné vile na Kampě. Byla jsem až zaskočená z toho, když mi pan Holan odpověděl. V jeho dopisu stálo: ‘Jste dítě. Přijďte 4. května ve čtyři hodiny odpoledne. Vladimír Holan. Dvorek, domek, první dveře vlevo.’ A tak jsem přišla. A pak jsem přišla zas a potkávali jsme se od té doby častěji.“ Byli jsme tenkrát ve vyučování jako pěny a poslouchali vyprávění o setkávání stárnoucího básníka a začínající divadelnice. „Pan Holan byl krásný člověk, měl hnědé oči, chvilkami zářily. Povídali jsme si o všem možném. I o tangu, segedínském guláši, o hovězím na kaparech, o tom, že jej v Jiráskově díle zaujal kněz Bydlinský a že tudíž v mládí chtěl být knězem, než do toho přišly ženské.“ „A ten Werich je kde?“ nenechali jsme se odbýt. „Pan Holan měl rád hlas sýčka z Petřína a nesnášel,“ nadechla se paní Lidmila, „tikot budíku od Wericha! Ti pánové se neměli v lásce a pan Holan se pak dokonce z té vily odstěhoval. A tak jsem se s Janem Werichem nikdy nepotkala, ale o jeho budíku jsem slyšela několikrát,“ uzavřela s potutelným smíchem paní Kraváková.

Rád bych se na ten budík pana Wericha zeptal, ale už přes čtyřicet let to není možné. Ale můžu se zeptat těch, kteří k němu mají z mnoha důvodů blízko. A tak jsem si na moji rozhlasovou pohovku u příležitosti nedožitých 117. narozenin Jana Wericha pozval dokumentárního režiséra Martina Slunečka - ten loni světu představil první velký dokument o moudrém klaunovi s názvem Jan Werich: Když už člověk jednou je, a druhým hostem bude zlínský rodák, herec Jan Vápeník. Ten totiž jako Jan Werich vypadá, ale nejenom to - on jej i hraje. Tak se těším.

Jožka Kubáník