Na pohovce Jožky Kubáníka: O improvizaci

Fejeton Jožky Kubáníka: O improvizaci

Neuvěříte, co se mi stalo. V divadle se uváděla pohádka, já jsem se na ni přišel podívat, ale úplně nečekaně ke mně přiběhly kolegyně, popadly mě, vystrčily na jeviště a řekly jediné: „hraj”. Když jsem se chtěl zeptat, co přesně se ode mě čeká, bylo už pozdě. Stál jsem najednou před hledištěm plným dětí, které tleskaly a jásaly a já jsem vůbec netušil, co teď. Jeden z kolegů se ke mně přitočil a přes zuby procedil: „Tancuj!” Udělalo se mi mdlo. Začal jsem se nějak pohybovat v rytmu hudby, která vůbec nedávala smysl, když vtom se ke mně přitočil další kolega a opět mi nenápadně sdělil: „Přitancuj k truhle!” Rozhlédl jsem se a uviděl na levé straně jeviště modrou pohádkovou truhlu. Když jsem se chtěl zeptat, co s ní, kolega byl pryč. Zděšený a za potlesku stovek dětí jsem se k tomu vyřezávanému kusu nábytku dostal, a to už u mě byl další z herců a prý: „Vezmi z truhly klíč!” Byl jsem už úplně na nervy a chtěl se na všechny rozkřiknout, ať si to tedy udělají sami, když to tak moc dobře vědí, ale to už jsem se zpocený probudil. Ano, přesně takové sny se nám hercům stávají.

A teď si představte, že předevčírem se mi zdál i rozhlasový sen. Seděl jsem v něm ve studiu připravený na vysílání, když vtom mi některý z kolegů oznámil, že ten den přečtu i zprávy. Když jsem se chtěl zeptat, jaké, zaznělo zvukové znamení, které oznamovalo 14.00 hodinu a rozsvítila se červená. Jediné, co mě napadlo, bylo přečíst posluchačům to, co mělo zaznít po zprávách. „V Kroměříži se na náměstí konají slavnosti.” Těch zpráv je ale vždycky víc, napadlo mě v tom strašném snu v tu chvíli, kdy bylo ve studiu úplné ticho a jen do toho svítilo to strašlivé červené světlo, které signalizovalo, že jsme ve vysílání a slyší nás desetitisíce posluchačů. Jediné, co mě napadlo, bylo oznámení, že Rychlé šípy se ve Slováckém divadle hrají už dvacet let a hrát se budou pořád. Ani to ale nestačilo. Kolega Tom Chrástek na mě zíral s vytřeštěnýma očima a sykl jen: „Improvizuj!” To mě vzbudilo a bál jsem se už usnout.

A po celou dobu až do rána jsem pak přemýšlel, jestli by improvizace něco dokázala zachránit. Jestli bych uměl být pohotový, rychlý a správně zorientovaný. A začal jsem si vybavovat, nakolik zvládnu improvizovat v každodenních situacích - když mi předčasně zavřou poštu, když utíkám před zavíračkou do obchodu pro pečivo a není už ani rohlík, nebo když jdu k lékaři a on je nemocný. Jestli i vy občas potřebujete improvizovat a nevíte, jak na to, pak dávejte pozor. Na moji rozhlasovou pohovku jsem si totiž pozval dvojici hostů, která je s improvizací jedna ruka. Prvním bude profesor uherskohradišťského gymnázia Drahomír Hlaváč, který zvlášť v dnešní době při výuce improvizuje snad každý den a jako druhá se vám představí herečka, která improvizaci i vyučuje - Simona Babčáková. A pak si už necháme zdát sny jen o tom, že nás nikdy nic nezaskočí, souhlasíte?

Jožka Kubáník