Na pohovce Jožky Kubáníka: O cenách

Na pohovce Jožky Kubáníka: O cenách         

Mám mindrák. Tedy ne jeden, ale tento je nový. Zeptal jsem se jen tak během řeči mého jedenáctiletého synovce, jak dlouho mi asi vydrží baterka v mobilu, protože jsem se chystal do zahraničí a nevěděl jsem, jestli bych si neměl pořídit externí, takzvanou powerbanku. „Kolikátku máš ten mobil? A kdys ho koupil?” Vybafnul na mě chlapec a než jsem stačil odpovědět, vzal jej, zeptal se, jestli může na něco kliknout a dal se do rychlého hledání a počítání, aby mi za pár desítek sekund řekl, že bych si měl koupit nový telefon. Cítil jsem se zahanbený, že to ve svém věku nesvedu taky a zeptal jsem se Tobiáše, jak to všechno příště zvládnu sám, tedy bez jeho pomoci. Chlapec se na mě zadíval, chvíli přemýšlel, jestli se má pustit do vysvětlování, ale pak jen tak nenápadně mávnul ručičkou a řekl tři slova: „To nemá cenu.”

A pak jsem přemýšlel, co všechno už v mém životě nemá cenu. Nemá cenu myslet si na olympijskou medaili z běhu na sto metrů, když můj běh připomíná spíše epileptický záchvat, nemá cenu toužit po profesi architekta, když neumím rýsovat a v hodinách matematiky jsem nedokázal nakreslit ani kolečko, protože se mi nepotkaly nahoře ty dvě čárky a nemá cenu ani vyhlížet roli Robina Hooda, protože to byl muž ošlehaný větrem, navíc samý sval a šlacha a mé vzezření francouzského dauphina (říkali jiní, ne já) by mi na castingu fakt nepomohlo.

Když jsem si tohle všechno uvědomil, tak jsem zesmutněl a jakmile jsem šel kolem obchodu, tak jsem se tam rovnou stavil, abych si koupil tu největší čokoládu, protože jsem chtěl večer k televizi chroupat něco sladkého, co by mi pochroumané nervy obalilo cukrem. A zjistil jsem, že už ani v obchodě to není, co bývalo, protože tam jdou všechny ceny nahoru, tedy i ty čokoládové. Takže jsem si nekoupil tu největší, ale tu nejmenší a říkal jsem si, že aspoň jsem udělal něco pro své zdraví, když už jsem tedy nešel do posilovny, abych se přiblížil představě Robina Hooda.

Ale přišel jsem domů, kde mi došlo, že ten pesimismus z toho, že nebudu olympijský vítěz, architekt, ani filmový hrdina není na místě, protože každý umíme něco jiného. A ceny, které mi visí v předsíni za to, co se mi kdysi povedlo na jevišti, jsou toho důkazem. Jistě nějaké ceny máte i vy. Někdo obrázek od dětí, jiný pochvalu od šéfa a nebo třeba dobrou večeři od manželky. Ocenění čehokoliv, co nás v životě potká, je totiž moc důležité. Pro někoho je to motivace, pro jiného satisfakce, pro dalšího jen takový ten dobrý pocit, že si toho, co dělá, někdo všimnul.

Někteří jsme oceňovaní tu a tam, ale jsou mezi námi i takoví, kteří dostávají ceny pořád. A takové hosty si pozvu na moji rozhlasovou pohovku, aby nám o tom, co pro ně ceny znamenají, povyprávěli. Prvním hostem bude zpěvačka Hana Zagorová, která má cen, že to ani nejde vyjmenovat a hned po ní přivítám herce Slováckého divadla Tomáše Šulaje, který je s jednou cenou Thálie a devíti nominacemi snad nejúspěšnějším divadelním hercem u nás. Tak se budu na ně i na vás moc těšit. A na závěr ještě něco - jestli si někdy povzdechnete a říkáte si, že něco nemá cenu, tak má.

Pořad Na pohovce Jožky Kubáníka vysílá Český rozhlas Zlín každou sobotu od 15.00 a je také k poslechu v podcastové aplikaci Můj rozhlas.

Jožka Kubáník