Na naučné stezce ve Vlachovicích můžete vidět unikátní sušírny ovoce, ty nikde jinde nenajdete

Slyšeli jste o naučné stezce Po vlachovických sušírnách ovoce? Místní jistě ano, ale co vy přespolní? Taky patřím do této skupiny a přiznávám, že jsem o ní neměla ani zdání. Vím, že Vlachovice jsou obcí s největším počtem historických sušíren ovoce u nás. Polovina z nich dokonce stále funguje. A teď už tedy vím, že kolem nich prochází naučná stezka, a je jediná svého druhu v Česku. Má asi 11 km a vede až do Vrbětic, ty jsou teď součástí Vlachovic. Na trase je k vidění osm dřevěných staveb budovaných pro tento druh konzervování ovoce. Roubenky jsou zároveň ukázkou lidové architektury 19. století.

Vlachovice u Valašských Klobouk na Zlínsku patří mezi nejstarší obce našeho kraje. První oficiální zmínka o nich je z roku 1261. Vesnice leží v údolí, ale její podstatná část je v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, a taky na dosah Vizovické vrchoviny. Je to jižní Valašsko. V minulosti bylo významným ovocnářským krajem. Sušení ovoce bylo jedním ze zdrojů obživy. Hospodáři dokázali, podle toho jak velký měli sad, a jak úrodný byl rok, usušit až 40 metráků ovoce. Část si nechali pro sebe, protože dobře věděli, že během zimy budou mít po ruce cenné vitamíny, a zbytek prodali. Po „pečkách“ nebo „ščípalkách“ z Valašska byl zájem všude, doma na Moravě i po celém Rakousko-Uhersku, hlavně ve Vídni.

Čtěte také

Dokážete nasušit tři tuny ovoce za měsíc? Ve Vlachovicích to zvládnou

Podle obecních záznamů bylo ve Vlachovicích a Vrběticích ještě kolem roku 1940 přibližně dvacet pět sušíren. V celé oblasti dřívějšího Vizovického a Valašskoklouckého okresu dokonce přes devět set. Po válce začaly postupně zanikat. Ve Vlachovicích jich zůstalo osm, vlastně sedm, jedna je nová. Podařilo se je zachránit a opravit díky jejich vlastníkům a taky nadšencům, kteří založili Spolek DOKOPY. Sušírna sv. Františka rodiny Fryzelků byla první, která prošla náročnou rekonstrukcí. Původní stavbu majitelé úplně rozebrali a přesunuli ji na vhodnější místo, citlivě upravená je Sušírna Raků z vlachovických pasek a taky Vaňatkova sušírna ve Vrběticích.

Jak to ve staré sušírně vůbec vypadá? Musí mít sušicí komoru s pecí, stěnu s otvory, do kterých se zasouvají lísky s ovocem, na Valašsku se jim říká „lésy“, jedna má až 180 cm a vejde se na ni 25 kg čerstvého ovoce, a ještě prostor pro vytápění, k tomu je zapotřebí suché dřevo. Celý proces trvá několik dnů a ovoce se musí pravidelně kontrolovat a přebírat. Postup je sice zdlouhavý a pracný, ale na jeho konci je zdravá a sladká odměna. Já osobně se v zimě bez sušeného ovoce neobejdu.