Je to už 75 let. Žena ze Salaše vzpomíná na masakr, při kterém Němci zavraždili jejího otce i bratra

75 let od Salašské tragédie. 29. dubna 1945 v lesích okolo Salaše u Velehradu Němci brutálně pozabíjeli 19 mužů a chlapců, kteří se chtěli aktivně zapojit do osvobození Československa.

Čtěte také

Smrt přinesl Tutter. Muž, kteří řídil vraždění na Valašsku, dožil jako vážený občan a komunistický agent

Božena Zůbková ze Salaše, které tehdy Němci zavraždili otce i bratra i nejbližší mužské členy rodiny vzpomíná.

Maminka s taťkou byli doma, byla neděle, dopoledne. Já si hrála s kamarádkou venku a přišel k nám hajný Dobeš. Ptal se, zda je taťka doma a šel za nimi do revíru. Tam jim řekl, že musí jít do revíru. To znamenalo, že tam jsou partyzáni. Že je všechny obchází a že se musí připravit a dojít tam. Taťka se okamžitě oblékl a šel, bratr František nebyl doma. Ten přijel domů až za dlouho a ptal se maminky, kde je tatínek. Tak odešel pro Edu, osmnáctiletého bratrance a šli do Vápenic. Někteří z těch lidí, které je svolávali, mluvili jenom německy, někteří jenom rusky, všelijak. Bratr tatínka byl v první válce na ruské frontě, takže s tím jedním se domlouval a právě ten potom maminku ubezpečil, že je to všechno v pořádku, že jsou to partyzáni. Ale z těch partyzánů, kterým pomáhali, tam nebyl žádný. To bylo prý chlapům ze Salaše divné.

Když došli do Vápenic, bylo tam moc Němců. Nechali je posadit do takového trojúhelníku, a začali střílet. Akorát jeden, ten Mlýnek, se zachránil. Prý utíkal do kopce, nízkým podrostem, tak ho netrefili.

Tehdy tam Němci zabili 19 mužů a chlapců a jednu ženu. Totiž, když už naši chlapi šli s těmi Němci do té Vápenice, tak se od nich oddělil a vrátil se zpět do dědiny vedoucí Polesí, jmenoval se Kovář. Doma potkal paní Špičákovou, ona u nich uklízela.

Ona měla u partyzánů dceru. Partyzáni jednou k ní došli v noci a ještě jednu děvčicu Mařenku Minksovou a tu Zdeňku Špičákovou sebrali a museli jim tam do hájenky jít vařit. A když se Kovář vrátil, byl nervózní, říkal, že se mu to nelíbí, že je vedli tak, že ti Němci je obstoupili tak, že by nikdo z nich neutekl a on, že se vymluvil, že doma nechal tabatěrku. Tak ho pustili.

Paní Špičáková se rozhodla, že se hájenky vydá, vezme vejce, a kdyby ji zastavili tak se vymluví, že jede vyměnit vejce pod kvočku. Dojela tam na kole, když zrovna Němci popravovali, shodili ji z kola a zamordovali. Ona prý neměla ani jednu střelnou ránu na těle. Ona byla strašně pořezaná, že byla hrozně zubožená.

Logo|foto:Český rozhlas

To vyprávěli chlapi, kteří tělo paní Špičákové dávali do pytle, ona byla hozená pod mostem v potoce.

Partyzáni došli hned večer po té střelbě a zjistilo se, že paní Špičáková do hájenky nedošla. Tak se na to přišlo, hledali ji a tam ji našli. V tom pytli ji i pohřbili. Nikdo ji neviděl. Jenom ti dva chlapi, co ji do toho pytle dávali. I já jsme ji viděla na takovém vozíčku, když ji pan Peták vezl n tom vozíčku ke kostelu.

Maminka jich tam všechny poumývala, jak byli dovezeni před tím hřbitovem, seděla jsem tam na schodech a bála jsem se, měla jsem strach, když jsem viděla tolik mrtvol. Když je maminka domyla, šli jsme dolů, tak jsme potkali Pepu s Olgou a ještě jedním partyzánem, a on na maminku řval, že co tam dělala, že pod trestem smrti tam zakázal chodit, maminka se ho zeptala, co jí udělá, tak prý tady má ještě jedno děcko, doma má ještě další, tak ať prý je postřílí všechny a bude to! Na to neodpověděl, otočil se, a odešel na ten hřbitov.

Všechna těla jsou pochovaná tady na Salaši. Když jsem byla dítě, tak jsem si to ani moc nepřipouštěla, ale čím jsem starší, a přijde duben, tak chodím doma, přemýšlím a říkám si, jak je to možné, že tam všichni zůstali. Za měsíc vyhořela stařenka, my neměli nikoho, ani jednoho chlapa ze Salaše, to bylo všechno vystřílené!“