Měl vyřešit nedostatek bytů ve Zlíně. Kolektivní dům se stal památkou, a svému účelu slouží dodnes
Zlínský Kolektivní dům má v odborných kruzích pověst jedinečné stavebně technické památky, jedné ze dvou postavených v poválečném Československu. Druhá je v Litvínově.
Pojem kolektivní dům nebo lidově řečeno „kolhaus“ je ve Zlíně hodně známý, stejně jako samotná budova. Stojí na rohu ulic Štefánikova a Osvoboditelů skoro v centru města, a taky kousek od budovy Českého rozhlasu Zlín.
V odborných kruzích má pověst jedinečné stavebně technické památky, jedné ze dvou postavených v poválečném Československu. Druhá je v Litvínově. Kolektivní domy měly přinést v 50. letech minulého století novou formu bydlení. Tehdejší architekti chtěli po sovětském vzoru navrhovat a stavět velké bytové domy, v nichž by pracující žili, společně se stravovali, bavili se, sportovali a vychovávali děti.
Ve Zlíně po válce byty chyběly. Jednou z variant vyřešení bytové krize byla výstavba kolektivního domu. Členem skupiny architektů, kteří přišli s vizí společného soužití, byl taky Jiří Voženílek, dlouholetý úspěšný projektant Baťových závodů. Právě on je autorem Kolektivního domu ve Zlíně. Podle něho mělo průmyslové město dobré podmínky pro takové bydlení. V jednom z odborných článků napsal, že vžitá disciplína podnikových zaměstnanců společné soužití usnadní.
Dvanáctipodlažní Kolektivní dům ve Zlíně byl postavený na začátku 50. let minulého století. Základem stavby je železobetonový skelet, to jsou zvenčí hodně nápadné sloupy natřené na bílo. Stejně jako pásy oken mezi nimi a betonové balkóny zavěšené do rovnoběžných šikmých řad. Bílou barvu rozbíjí tradiční červené cihlové zdivo.
Vzhledově velmi atraktivní dům. Vešlo se do něho 102 (sto dva) dvou a třípokojových bytů. V prostorách pro předpokládané společné soužití byla restaurace, klubovny s přednáškovým sálem, denní společenská místnost, knihovna, na terase vybavená tělocvična a v suterénu prádelna a místnosti pro kutily. V přístavbě domu byly jesle, mateřská škola a družina. Traduje se, že to byl dárek pro ženy. Děti předaly do kolektivního zařízení a v klidu mohly jít pracovat.
Čtěte také
Dům patřil n. p. Svit. Ten taky přiděloval byty vybraným rodinám. V nájemní smlouvě, kterou s nimi uzavíral, byla přesná pravidla pro kolektivní bydlení. Třeba podmínka koupit si v restauraci zřízené pro společné stravování nejméně 25 hlavních jídel měsíčně pro jednoho člena rodiny. Myšlenka na kolektivní stravování vzala brzy za své.
Dnes je místo restaurace městské kulturní centrum. Nejoblíbenějším prostorem podle pamětníků byla tělocvična, promítaly se v ní i filmy. Široké chodby posloužily při špatném počasí jako dětská herna. Představu o kolektivním soužití asi nejvíce naplnily děti. Mezi dospělými se moc neujala.
V památkově chráněném Kolektivním domě ve Zlíně bydlí lidé dodnes.
Související
-
Vizovická vrchovina plná hřebenových tras s pohledy do krásných údolí láká všechny aktivní turisty
Vizovická vrchovina je rozsáhlé území na východě Moravy, které sahá zhruba od Vizovic a Zlína na severu až po Strážnici na jihu. Nejvyšším vrcholem je Klášťov.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
