Josef Veselý

Je čas na zastavení, i když (po pravdě) nebude to žádný odpočinek. Tentokrát se budeme věnovat zločinu a trestu, jak je chápali naši předkové před třemi a půl stovkou let.

Sotva oschly podpisy na mírové vestfálské dohodě, sotva opustily poslední švédské posádky svá ležení na Moravě a v Čechách, ukázalo se, jak slabá je diplomacie.

Ferdinand III. vkládal velké naděje ve svého následníka, staršího syna, jenž nesl stejné jméno jako otec.

Na venkově se v dobách po třicetileté válce setkáváme s poměrně ostře rozlišenou škálou poddaných od statkářů a chalupníků, přes podsedky k baráčníkům a podruhům.

Nejenom režisér dejme tomu filmový, divadelní nebo (abychom nechodili daleko) rozhlasový může nakládat na bedra svých poddaných.

Starší učebnice dějepisu vnukly zběžně orientovanému člověku představu, jako by katolictví samo o sobě bylo vůči jiným vyznáním mnohem nesnášenlivější než protestantství.

Jedním z mnoha vážných důsledků třicetileté války bylo, že se podstatně změnila domácí politická reprezentace. Nastal významný pohyb ve složení stavů.

Pokusme se výsledky třicetileté války nějak sumarizovat. Tak tedy: dlouhý celoevropský konflikt především přinesl obrovité populační ztráty.

Po delší době se podíváme zase do Prahy. Právě zde zahořel první plamínek třicetiletého válečného požáru, právě tady uvidíme jeho poslední jiskřičky.

Při každé návštěvě vstupujeme do momentu o něco bližšího našemu času. I tentokrát se malinko přiblížíme století, v němž žijeme, ale ještě nám zbývá ujít pořádný kus cesty.