Josef Veselý

Léta letoucí bylo ticho a smutno na hradě svatého Václava. Okolí jeho zpustlo za velké bouře husitských válek, kostel svatého Víta byl vybit a komnaty královské scházely.

Pověst o pražském orloji rozlétla se po všech zemích české koruny a dál za její hranice, do cizích krajin. Každý, kdo do Prahy přijel, spěchal podívat se na orloj.

Orloj. Toto slůvko jsme si vypůjčili ze staré němčiny. Tam znělo: Orlei, nebo také Urlei. Jeho původ je však ještě starší. 

„I když nové věci často zatlačují ty staré, stává se přesto, že jsou velice zajímavé. Není proto dobré na ně zapomínat.“

„Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy však se ohlašuje, nežli života ukrátí.“

„Roku 1492 se v Kutné Hoře obnovovaly staré doly, do kterých Němci kdysi házeli věrné Čechy, kteří přijímali tělo a krev Páně, a v šachtách nacházeli kosti těchto Čechů.“

„Co se po mnohá léta ani lichocením ani vyhrožováním vymoci nedalo, nyní, jak se zajisto praví, z dobré vůle k místu přijíti má.“

Před koncem měsíce dubna roku 1490. obdržel Vladislav z Uher jistou přípověď, že zvolen bude na království uherské. 

„Léta Páně 1490 v pondělí po svatém Ambroži zemřel ve Vídni uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách.“

„Ve Vídni se Beatrice nad vychládající mrtvolou Matyáše Korvína teatrálně objala s Jánosem Korvínem.“