Architektonický skvost ukrytý ve svahu mezi stromy. To je Hlavničkova vila ve zlínské místní části Mokrá

Pojem „ředitelské vily“ je známý přinejmenším ve Zlíně a jeho okolí. Jde sice jenom o čtyři stavby, přesto je odborníci vnímají jako důležitou součást zlínské architektury baťovské éry. Všechny projektoval významný architekt tohoto období Vladimír Karfík. Plnil požadavky zadavatelů, tedy předních osobností Baťova koncernu, Dominika Čipery, Huga Vavrečky, Františka Maloty a Josefa Hlavničky.

Pánové měli o svých budoucích domovech odlišné představy, proto je každá vila jiná. Vyhlédli si velké pozemky ve svažitých terénech na okraji Zlína a na začátku druhé světové války si na nich nechali postavit rozlehlá sídla. Za života Tomáše Bati by si takové rezidence asi nemohli vybudovat, alespoň to říkají někteří znalci baťovské podnikatelské strategie.

Podle jiných to byla jedna z možností dobrého uložení úspor v tehdejší kritické době. Jejich rodiny si je stejně dlouho neužily. Stát je po válce zkonfiskoval a zřídil v nich dětské domovy. Díky tomu jsem se ještě za studentských let dostala do domu po řediteli Josefu Hlavničkovi. Při první návštěvě jsem nevěděla, kam se dřív podívat. Do té doby jsem v tak velkém a krásném domě nebyla.

Čtěte také

Titulem Lidová stavba Zlínského kraje se letos může pyšnit dům se sušírnou v Rokytnici u Vsetína

Vila Josefa Hlavničky stojí na zalesněném svahu v místní části Mokrá. Pan ředitel si přál dům v koloniálním stylu a architekt Vladimír Karfík mu jeho přání splnil. Navrhl patrový, hodně členitý objekt s oblouky, podloubím, balkony, vikýři, různými typy oken, dřevěnými okenicemi, červenou sedlovou střechou a světlou fasádou. S jednoduchými baťovskými stavbami neměl nic společného. Stavitelé a projektanti ho taky vnímají jako jednu z nejpodivnějších staveb Zlína. Mně připadala krásně podivná.

Fascinovalo mě kruhové schodiště, zimní zahrada a jídelna s vypouklou prosklenou částí. Bylo to vlastně velké okno s hodně členitým rámem a jeho nízký parapet sváděl k posezení. Z jídelny byl krásný výhled do parku se vzrostlými stromy, dnes už jsou o dost vyšší a vila je mezi nimi dobře ukrytá. V domě bylo hodně místností, ale původní nábytek jsem už nikde neviděla.

Interiér byl přizpůsobený pro provoz domova, takže tomu odpovídalo i vnitřní vybavení. Jako všechny ředitelské vily i Hlavničkova má velkorysý prostor před hlavním vstupem, takové malé náměstí s kruhovým objezdem a zelenou zónou uprostřed. Je to vidět i z chodníku, který kolem areálu vede a míří k další slavné rezidenci, ta patřila Hugovi Vavrečkovi.