Sebepoškozování dětí. Vychováváme generaci sněhových vloček, příliš umetáme cestu, říká psycholog

5. březen 2024

Radioporadna s psychologem Zdeňkem Čermákem na téma sebepoškozování dětí. Psychiatři, psychologové a pracovníci specializovaných center upozorňují na nebezpečný nárůst depresí, sebepoškozování a také sebevražedných myšlenek u dětí a mladistvých. Kdo je ohrožen nejvíc? Čeho si máme všímat, které jsou rizikové faktory a jak můžeme potomkům pomoci?

Zdeněk Čermák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Proč si děti ubližují?
To je strašně složitá otázka a je na ni také hodně složitá odpověď. Myslím, že odpověď spočívá jednak v tom, že žijeme ve velmi rychlé době, kterou dětství nezvládá stíhat. Doba hlavně dětem přináší spoustu zkušeností, které my jsme neměli. To jsou třeba sociální sítě. A musím říci, že pod vlivem různých moderních výchovných přístupů zmizely přechodové rituály, výchova, která dává dětem hranice. A všechny tyto věci dohromady mohou samozřejmě u dětí vytvářet nějaká traumata.

Vychováváme často děti v bezhraničním světě. Trošku jim umetáme cestičky, ne každý jim ale potom v životě uhne, musí se sami prosadit.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

Přechodovým rituálem myslím, že to je vlastně taková zkušenost. Například táta se synem společně nasekají dřevo, uvaří si v guláš kotlíku, děvčata zase něco absolvují s mámou, pak je samozřejmě celá rodina dohromady. Ale není jen čistě o tom pohlaví, prostě času na děti ubývá.

Čtěte také

Pořád můžeme pozorovat u tradičních kmenů někde v Africe přechodové rituály oddělující dětství od dospělosti, což my tady už vůbec nemáme. V našich středoevropských podmínkách se říká, že zkouška dospělosti je maturita, ale to je zkouška toho, co se dítě naučilo a čeho je schopno. Ale přirozené rituály nám chybí.

Ale ještě daleko větší problém je to, že vychováváme často děti v bezhraničním světě. Trošku jim umetáme cestičky a oni se pak střetávají a problémy života až v rané dospělosti. Poté, co vyběhnou ze vzdělávacího systému, ne každý jim potom v životě uhne a musí se někde sami prosadit.

Někde v Africe stále pozorujeme přechodové rituály oddělující dětství od dospělosti. Nám přirozené rituály prostě chybí.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

Takže je to forma bezradnosti, že si dítě začne ubližovat? A proč zrovna sklon k bolesti?
Těch příčin může být víc. Mohou tam být i věci týkající se toho, že dítě má třeba nějakou psychiatrickou diagnózu a tohle je potom její doprovodný projev. Může to být případ, a to si myslím, že je nejčastější případ, že si děti neumí poradit se svojí vlastní vnitřní tenzí, se stresem, který na nás svět přenáší a především vztahy v něm.

Čtěte také

Když se tedy říznou, pomůže to krátkodobě. Je to takový cyklus, návykové chování, podobně jako užívání nějakých psychoaktivních látek. Dítě si můžeme představit jako takový ledovec, kde jsou dole nějaké příčiny, pak je nahoře poslední kapka, třeba písemka ve škole, která není samotnou příčinou sebepoškozování, ale je posledním doťuknutím.

Dítě jde a třeba někde na záchodě se pořeže, protože už se potřebuje nějak uvolnit, potřebuje uvolnit tenzi, která v něm je. Třeba proto, že nemá úplně dobré rodinné poměry nebo mu nevychází vztahy se spolužáky. Nebo zažije nějaké trauma. Ale problém je v tom, že to má cyklický průběh, dítě se pořeže, chvíli se mu uleví, ale tohle chování zase znovu nabíjí onu úzkost.

Sebepoškozování je infekční, takřka se stoprocentní jistotou víme, že dítě v tom nikdy není samo. Lavinově se to šíří na sociálních sítích.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

V dnešní internetové době je možná také problém, že se to velmi rychle šíří a sdílí mezi mladými lidmi.
Řekl bych, že vůči některým formám sebepoškozování je internet velmi tolerantní. To jsou třeba otázky týkající se opakovaných plastických operací, neustále se něco zvětšuje nebo zmenšuje. Mohli bychom tam ale zařadit i tetování. Otázkou zůstává, jaká je tam motivace, což nedokážeme vždy úplně stoprocentně odhadnout. Ale lze se na to tímto úhlem pohledu dívat.

Čtěte také

Vy pracujete také jako školní psycholog. Zaregistroval jste nárůst tohoto chování v poslední době?
Myslím, že nárůsty tam jsou. Ale opatrně říkám, že je otázkou, jestli to jsou nárůsty. Protože se o tom více mluví, v době minulého politického režimu a po revoluci byla tato témata tabuizovaná. Dnes to děti veřejně sdílí. To znamená, a my z pohledu školní psychologie říkáme, že sebepoškozování je infekční, takřka se stoprocentní jistotou víme, že to dítě v tom nikdy není samo.

Asi není žádným tajemstvím, že například formy toho, jak se sebepoškozovat, se lavinově šíří na sociálních sítích. Tam jsou celé profily a komunity lidí, kteří se tím zabývají.

Čtěte také

O dnešních mladých se říká, že je to generace sněhových vloček. Nic vydrží.
Souhlasím. Připomínám ale, že tato generace nevznikla sama, my jsme k tomu vychovali, všichni jsme spoluzodpovědní za to, že je zase budeme muset nějakým způsobem zocelit v praxi každodenního života. Velice zásadní je, že můžeme vytvořit chráněné prostředí v rodině, můžeme ho vytvořit i ve škole, ale ne na pracovním trhu a v osobním životě.

Tam už se prostě s našimi sněhovými vločkami nebude vůbec nikdo mazlit. Takže neumetejme příliš cestičku, naopak přiměřeně děti zatěžujeme a připravujme na život.

Zdeněk Čermák a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celou radioporadnu týkající se sebepoškozování dětí a mladistvých s psychologem PhDr. Mgr. Zdeňkem Čermákem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Související