Papuče z Valašských Klobouk byly známé po celé monarchii, dnes se jejich výrobě věnuje už jen několik živnostníků

Valašské Klobouky jsou v okrese Zlín. Leží mezi Vizovickou vrchovinou a Chráněnou krajinnou oblastí Bílé Karpaty, kousek od slovenských hranic. Velkou kapitolou historie města, která sahá na začátek 14. století, je papučářství neboli výroba houněné obuvi. K řemeslu se lidé dostali přes ovce. Na kopcích kolem města bylo vždycky víc kamenní než úrodné půdy, proto ovce začali chovat. Z jejich vlny vyráběli houně, tedy látku utkanou z vlněných nití. V 16. století už byly Klobouky významným soukenickým střediskem. Kolem roku 1800 měly přes pět set registrovaných soukeníků, nejvíc na celé Moravě. Prosperující obor zbrzdila velká hospodářská krize v 19. století. Soukeníci museli hledat nový způsob obživy. Někteří se pustili do zemědělství, jiní začali šít papuče.

Nové řemeslo se rozjelo kolem roku 1850. Z houně, z které se dříve dělaly kabáty a jiné druhy oblečení, se začala vyrábět jednoduchá obuv. Práce nebyla náročná na prostor ani na pomůcky. K výrobě stačila stolička, nůžky, silná jehla, dratev, tedy povoskovaná lněná nit a látka. Historik Městského muzea Valašské Klobouky Petr Odehnal popsal, že první houněné boty připomínaly silnou ponožku s vrstvenou prošívanou podešví. Řemeslníci šili několik druhů velice kvalitních papučí. Černé a hnědé pro měšťany, bílé pro vesničany, haklíkové na háčky, šněrovací či nízké komótky, těm se říkalo zujné, protože se dobře zouvaly. Během dvou desetiletí se z podomácké výroby papučí stala svobodná živnost. Říkalo se, že kromě fary, lékárny a městského úřadu šili všichni papuče.

Výroba papučí ve Valašských Kloboukách - z papucarske dilny|foto:Petr Odehnal

Na konci 19. století v Kloboukách vzniklo několik továren. Zakladatelé, lékárník František Josef Ždichynec, krásnobarvíř Karel Gessner, otec slavného architekta Huberta Gessnera, nebo starosta a poslanec Moravského zemského sněmu František Šerý, zadávali lidem práci, kupovali materiál, zajišťovali odbyt a vypláceli jim stabilní mzdu. Zpočátku lidé pracovali doma, pak v dílnách, kde měli šicí stroje. Kloboucké papuče byly známé po celé monarchii. Velké továrny navíc nabízely i soukenické produkty – haleny či prošívané deky. Obrovský rozvoj zaznamenalo papučářství ve druhé světové válce. V té době byla kůže vzácná a houněné papuče šly na dračku. Z klobouckých papučářů se stali boháči. Po roce 1948 už bylo všechno jinak. Továrny zanikly a zbylí řemeslníci skončili v závodě Lipta. Ten po roce 1960 nahradila Valaška, ale i ona skončila. Valašské papuče ovšem z trhu nezmizely, díky několika živnostníkům se ve městě šijí i dnes a pořád je o ně zájem.

Hezký den přeje Věra Hotařová