Kateřinice na Vsetínsku prosluly nejen výrobou hokejových puků, ale i jako ves špejlařů

21. prosinec 2021

Kateřinice byly koncem 19. století označované za jednu z nejchudších vesnic na Vsetín­sku. Místní rodiny si musely přivydělávat a oblíbené bylo mimo zemědělství domácké zpracování dřeva na sirky a později špejle.

Na Vsetínsku v Hostýnských horách je vesnička Kateřinice. Možná jste o ní slyšeli v souvislosti s výrobou hokejových puků pro vrcholové týmy na celém světě. Proslula taky jako ves špajdlařů, tak se na Valašsku říkalo výrobcům špejlí. Bylo to mnohem dříve, ale moc se o tom nemluví. V 70. letech minulého století se historií tohoto řemesla zabývala známá vsetínská etnografka Eva Urbachová.

Kateřinice byly koncem 19. století označované za jednu z nejchudších vesnic na Vsetín­sku. Vedle zemědělství se lidé živili podomáckým zpracováváním dřeva, mimo jiné výrobou loučí či dřívek na sirky pro vsetínskou Kohnovu sirkárnu. Ještě v roce 1890 je dělalo přes třicet rodin. Když pak výroba sirek skončila, podle Evy Urbachové na ni navázala výroba špejlí. V obecní kronice vedené od roku 1928 našla zápis, že špilky, jak se jim říkalo, dělala celá dolní část obce, zatím­co v horní bylo více metlařů. V 30. letech skončil i provoz vsetínských nábytkářských továren a špejlařství se rozjelo naplno, taky v Ratiboři a Hošťálkové. Od té chvíle se ale drobní výrobci museli postarat i o prodej. Špejle nabízeli hlavně řezníkům, a to nejenom v okolí.

Po druhé světové válce vzniklo v Liptále družstvo Lipta a podomácké výrobce špejlí zaměstnalo. Koncem 50. let bylo špejlařství vedené jako přidružená výroba místního JZD. Obě instituce řemeslníkům sice zajišťovaly materiál, ovšem jeho cenu i s režií jim pak odečetly z výplaty. Špejlařství procházelo úspěšnými i méně úspěšnými etapami. Po roce 1989 se z výrobců stali živnostníci, tedy pokud chtěli v práci pokračovat. Byl to totiž zdlouhavý proces.

Špejle se vyráběly a vyrábějí z kvalitního lipového dřeva. Kmen se nejdříve rozřezal na metr dlouhá polena, zbavil kůry, rozštípal a asi jeden rok sušil. Poté se polena zkracovala na 33 cm dlouhé špalky, upevnila do železných svorek a speciálním špejlařským hoblíkem strouhala na špejle. Zručný špejlař za den nastrouhal až dva tisíce kusů, když to bylo nutné, dokázal přes noc vyrobit i deset tisíc. Hotové špejle vázal po pěti stech kusech. Za jeden svazek dostal přibližně pět korun. Nic moc za několikahodinovou práci. Proto špejlaři přemýšleli, jak výrobu zrychlit a začali si stavět jednoduché stroje a postupně je zdokonalovali. Dnešní stroje dokáží nastrouhat až tisíc tyčinek za čtvrt hodiny.

Ani dnes se bez špejlí neobejdou uzenáři nebo modeláři. Jejich využití je mnohostranné a jsem si téměř jistá, že se najdou v každé domácnosti. 

Spustit audio

Související

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

3 x Hurvínkovy příhody

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka