Kateřina Tučková o novém románu Bílá Voda: Většina postav je inspirována skutečnými osobami
Na nový román spisovatelky Kateřiny Tučkové čekali čtenáři celých deset let – tolik uplynulo od vydání její předchozí, velmi úspěšné knihy Žítkovské bohyně (2012).
Mezitím však autorka stihla – kromě toho, že dvakrát kompletně přepsala téměř sedmisetstránkový rukopis – mnoho dalších zásadních věcí, a to jak v profesním životě (vedení tří ročníků festivalu Meeting Brno, uvedení divadelní hry Vitka, publikace Fabrika: Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, 2014, ad.), tak i v osobním – stala se maminkou dvou dětí.
Nový román Bílá Voda, který vyšel v nakladatelství Host, dostal název podle stejnojmenné obce na česko-polském pomezí, kde byly po Únoru 1948 internovány řádové sestry v rámci takzvané „Akce Ř“, jejímž cílem byla likvidace ženských řeholních společenství.
Spisovatelka vypráví příběh v mnohovrstevnaté struktuře časových i dějových linií, v nichž se prolínají skutečné historické události s fiktivními motivy a postavami.
Jak autorka uvádí v rozhovoru, většina postav v románu je více či méně inspirována skutečnými osobami, jež čtenář znalý církevních dějin může snadno odhalit: například Leopold Plojhar, vlastním jménem Josef Plojhar, neblaze proslulý katolický kněz. Za 2. světové války vězeň v koncentračním táboře Dachau, poté aktivní člen KSČ, do roku 1968 ministr zdravotnictví, kariérista, schopný pro svůj prospěch obětovat kohokoli, zbabělec, těžký alkoholik pronásledovaný svými démony… Přes svůj dramatický životní osud je však v románu Bílá Voda spíše okrajovou postavou.
Hlavní je sestra Evarista, příslušnice fiktivního řádu Anežčiných panen, která byla za totality tajně vysvěcena na katolického kněze. Kateřina Tučková se nechala inspirovat životem Ludmily Javorové (narozené v roce 1932), jediné české ženy-kněze v katolické církvi, která se svého kněžství nikdy nevzdala, ani poté, co jí byl po roce 1989 výkon kněžské služby oficiálně zakázán nejvyššími církevními hodnostáři.
Související
-
Žítkovské bohyně dokázaly přivolat lásku nebo najít zloděje. Poslední z nich byla Irma Gabrhelová
Žítková na česko-slovenském pomezí je známá především takzvanými žítkovskými bohyněmi. Poslední z nich byla Irma Gabrhelová.
-
Obec Žítková v malebných kopcích Bílých Karpat je místem, které zrodilo bohyně
Obec Žítková se do povědomí lidí zapsala příběhy žítkovských bohyň, které oživila spisovatelka Kateřina Tučková. Právě tam totiž žila poslední z nich Irma Gabrhelová.
-
Nejenom bohyně, ale i skály z doby ledové, hluboké lesy a Horenka Chabová. To je magická Žítková
V Žítkové je mimo jiné Skaličí se spoustou skal a obrovských kamenů. Je to pozůstatek doby ledové.
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
