Valašské dýmky z Kelče se vyvážely po Evropě. A jedna ze zásilek skončila na dně moře i s Titanicem

V Muzeu dýmkařství v Kelči uvidíte fajfky nejrůznějších tvarů a materiálů
V Muzeu dýmkařství v Kelči uvidíte fajfky nejrůznějších tvarů a materiálů

Kelč na Vsetínsku patří mezi nejstarší a zároveň i nejmladší města u nás. Vysvětlení je jednoduché.

Archeologické nálezy dokazují osídlení místa už v mladší době kamenné a přibližně od prvního tisíciletí našeho letopočtu pak souvislé obydlování. Jedním z nejmladších je Kelč proto, že v roce 1994 získala opět statut města. Ztratila ho po druhé světové válce.

Půvabné městečko na rozhraní Valašska a Hané proslavilo dýmkařství. Traduje se, že zručnost kelčských dýmkařů dosáhla vrcholné úrovně a o jejich díla byl velký zájem u nás i v cizině.

Dýmky se v Kelči začaly vyrábět už na konci 18. století. Za zlatá léta kelčského dýmkařství je označeno období od poloviny 19. století do první světové války. V jednom z historických dokumentů je uvedeno, že výrobě dýmek se v letech největšího rozmachu věnovalo 13 živnostníků, pro které pracovalo přes sedmdesát pomocníků – v té době to byli tovaryši, dnes bychom řekli učni. Bylo to dobře placené řemeslo, a tak není divu, že k němu přecházeli lidé i z jiných profesí.

Na Valašsku nekouřili jenom muži, ale také dospělé ženy. Svobodné ženy ale kouřit nesměly

Někteří podnikatelé se ukázali také jako velmi schopní manažeři. Třeba pánové Kessner a Raut vedli manufakturní dílny a zajistily vývoz dýmek do Polska, Rakouska nebo Maďarska. Ale i ostatní dýmkaři si uměli zajistit odbyt a slušný výdělek. V této souvislosti se často připomíná příběh Jindřicha Plesníka z období před první světovou válkou. Byl v Rožnově pod Radhoštěm na jarmarku a seznámil se tam s Čechoameričanem Malinou.

Získal od něho objednávku na dýmky do Texasu. Byly určené především pro tamní české krajany. Jedna ze zásilek do cíle ovšem nedorazila. Byla v nákladním prostoru legendárního Titanicu, a tak zřejmě skončila na dně moře, tedy Severního ledového oceánu. Uvádí to v knize Dýmkařství na východní Moravě Joža Ország-Vranecký.

Město Kelč na Vsetínsku proslulo výrobou dřevěných fajfek

Dýmky z Kelče byly dřevěné, vyráběly se z olší nebo bříz a na jejich dokončení i zdobení se používal většinou kov. Základem sortimentu byly dva druhy dýmek a z nich zruční a nápadití řemeslníci vytvářeli další varianty, dokázali vymyslet více než třicet typů a dokonce i v několika velikostech. Celý výrobní proces byl dlouhý a především hodně pracný.

V dílnách se pracovalo až šestnáct hodin denně, pracovaly celé rodiny, takže výdělek byl skutečně zasloužený. Každá dýmka byla malým uměleckým dílkem s konkrétním názvem. Dýmkaři je pojmenovávali podle tvarů i podle místa dodání. Třeba rybí ocas, kozí brada, vídeňka, slovenka a jiné.

Před první světovou válkou dostali kuřáci do rukou velkou novinku – cigaretu, brzy se stala hitem a zájem o dýmky opadal. Cigarety šly i do armády. Vojáci je fasovali místo tabáku. Pro výrobce dýmek to znamenalo menší odbyt a snížení výroby.

Během první světové války se situace ještě více zhoršila. Dýmkaři rušili své živnosti a odcházeli do jiných zaměstnání, výrazně ubyl i počet učňů. Slavné řemeslo nakonec zanikalo. Dnes ho připomíná expozice Po stopách kelčského dýmkařství umístěná v místním penzionu.

Těšit se můžete na širokou paletu především kelčských dýmek
Spustit audio
autor: Věra Hotařová

Související