EVA Z LITVÍNOVA|REMOSKA JE NÁŠ VÝROBEK.NEPŘIŠLA Z ANGLIE JAK PANÍ ŘÍKÁ.DOBROU NOC VŠEM.
Jana Jirkov|Dobrý večer, já musím smutně konstatovat, že mezi lidmi přibylo agresivní chování, stačí shlédnout zpravodajství a internetové servery a udělá se vám zle, zrovna tuhle jsem četla jak sestra zabila sestru a přitom to byly ještě děti!! To si pak říkáte kam tento svět spěje..!? Ale abych nekončila smutně, líbí se mi, když dojde k přírodním katastrofám, nebo za doby covidové, jak se lidé dokáží semknout a pomáhat si vzájemně, to se v naší společnosti naštěstí ještě nevytratilo.
Jitka z Tábora|Zdravím v redakci a také všechny posluchače. Děkuji za krásné téma o kterém často přemýšlím. Změnili se lidé, hlavně lidé v mém věku. Moje babička byla mladší minimálně o deset let, když s námi jela ve staré pragovce. Otec řídil, maminka seděla vedle něho, na klíně měla mého bratra a pod nohami nočník. Vzadu seděla moje sestra, babička uprostřed a já na druhém konci. Babičce se něco nezdálo, tak začala vyvádět: "Ježiši kriste, Pepo, jak to jedeš, vždyť se zabijeme." Otec s ledovým klidem odvětil: " Babičko mlčte, nebo Vás vysadím." V Praze nám vypověděly službu "blinkry", otec zavelel: " Jitka ruku, nebo Vlasta ruku, " podle toho, kam jsme odbočovali. Příslušník VB na křižovatce jenom zíral, ale tenkrát to bylo možné, tak nemohl nic udělat. Doba se opravdu změnila, já řídím auto a nepovažuji to za nic neobvyklého. Minimálně jednou týdně si telefonuji se svojí maminkou a neumím si představit, že to za mých mladých let nebylo možné. Rodiče si se svými rodiči psali dopisy a i když telefony existovaly, volalo se jen v nejnutnějších případech. Přeji hezký zbytek poslechu.
Daniela z Prahy |Byla jsem nedávno na retro výstavě a lidé okukovali exempláře, které byly a jsou stále součástí mého života. Pravda, bedýnku rozhlasu po drátě už doma nemám, ale staré lampové rádio ano. My jsme měli jeden zdroj informací, který zněl doma, na pracovišti a dokonce jsme dráťák nechávali zapnutý v bytě, aby to odstrašilo případné zloděje. Dnes mají mladí k dispozici desítky ba stovky rozhlasových stanic a mohou si zdroj informací svobodně vybírat. Stejně jako dráťák byla v každé rodině nábytková stěna, křesílka, porcelán s bruselským vzorem. Pokrok nezastavíš a to je dobře. Kulisy se mění a zákonitě přichází technický pokrok. Jistě v medicíně i v dobývání Vesmíru úžasné objevy. Ale nějak dle mého zaostáváme v rozvoji vztahů. Nejen mezi přáteli, ale byli jsme zvyklí na děti ze sousedství a na dospělé sousedy. Ochotně mě přijali, když jsem zapomněla klíče, pozvali mě na čerstvě upečené buchty. Lidé si víc povídali a měli vlastně to nejcennější. Měli na sebe čas. A to v současnosti moc chybí. Je jedno jaký mám kafemlejnek nebo talíř. Důležité je, že cítím sounáležitost s lidmi. Chybí mi vzájemné pochopení a porozumění. Daniela z Prahy
Michal Sedlák z Myšlína|V dětství jsem měl blízko ke světu dospělých. Dílem jistě i proto, že jsem jedináček. Svět dospělých utvářel moje dětství. A tak se mi někdy trochu zdá, jako bych se narodil o dvacet let dřív. Tedy jako by mi nyní bylo ne čtyřicet, ale šedesát. Celý život si více rozumím s příslušníky generace mých rodičů, vlastně i mých prarodičů. Moje vnímání toho, jak se svět proměnil, je proto tím silnější. Nemám rád spěchání. Dřív život plynul zvolna, dnes se běží klusem v jednom kuse. Líbí se mi, když se učitelé těší vážnosti a výchova dětí je přísná a učinná. Dřív tomu tak bylo, dnes je situace jiná. Líbí se mi staré melodie. Dnešní hudební tvorbu já ale jaksi ne a ne uchopit. Líbí se mi, když si člověk může nakoupit i v malé obci. Dřív mohl, dnes musí do města. Líbí se mi, když muži nosí klobouky. Dřív nosívali, dnes aby člověk pána v klobouku pohledal... Za poslední dekády ale doznala nebývalého pokroku věda. Škoda jen že nemám na ni hlavu, a na jejím vývoji se tak nemohu osobně podílet.
frantisek svaricek|DOBRY VEČÉR P.JARUŠKO A POSL.N.L. ZA MĚ PROBĚHLO NĚKOLIK ZMĚN V DOPRAVĚ.PAMATUJI SI DOPRAVU NA DŘEVOPLYN,BYLO TO JEŠTĚ PÁR ROKŮ PO VÁLCE.DALŠI DOPRAVA BYLA VLAKOVÁ,BYLA TO DOPRAVA PÁRY.POTÉ PŘIŠLA DOBA NA BENZIN A NAFTU.NO A NYNI ZAČINÁ DOBA SILNIČNÍ DOPRAVY NA EL.BATERIE. TAKŽE JÁ JSEM SI NÉJMÉNĚ ČTYŘI SYSTÉMY UŽIL.JEŠTĚ BYCH SI RÁD UŽIL AUTA AŽ BUDOU JEZDIT NA JADERNÝ POHON,KDEBYCH SI KOUPIL AUTO AJI S PALIVEM A UŽ JSEM NEMUSÉL NIKDE NIC TANKOVAT.TAKOVÁ AUTA BY MUSELA VYDRŽET BEZ TANKOVÁNÍ ASPON DVACET ROKŮ,TOMU ŘIKÁM VYNÁLEZ. MOŽNÁ SE TOHO NĚKTERÉ GENERACE DOŽIJÍ.ZDRAVI FRANTIŠEK Z ŽIDLOCHOVIC. ZDRAVIM PESIMISTICKY NALADĚNÉHO PAVLA.
Gábina Černá |Všechny zdravím. Já jsem nastoupila do zaměstnání v roce 1959 v uctarne a měli jsme jen kalkulačku a jinak tužky a tiskopisy které se i mohly vyplnit strojem a na kopii byl kopírovací papír nebo ormig. Ve mzdové uctarne jsme psali vše ručně a seznamy do pokladny na psacím stroji a až od roku 1991 jsme měli počítač. Gábina
