Stále aktuální dílo Primo Leviho

Až do druhé světové války se život Primo Leviho nelišil od života italských Židů. Narodil se v liberální rodině v Turíně. Během studia na gymnáziu se mu v židovské přípravce dostalo i základního náboženského vzdělání a pokračoval studiem chemie. V roce 1943, dva roky poté, co je doktorátem zakončil, Německo okupovalo sever Itálie a Levi se zapojil do partyzánského hnutí. Byl zatčen, deportován do Osvětimi a zde se v lednu 1945 dočkal osvobození.

Levi jako mnoho těch, kdo v smrtících lágrech přežili nacistický teror, chtěl, jak napsal, „podat svědectví, nechat zaznít svůj hlas“. Tomuto předsevzetí – nehledě na to, že byl plných 27 let ředitelem chemické továrny – plně dostál.

„Můj vzor, můj styl,“ uvedl, „byly týdenní zprávy, jaké se píší v továrnách: musí být přesné, stručné, výstižné.“ Takto, dokumentárně věrně vydal v roce 1947 svou první knihu Je-li toto člověk. Prodalo se jí 600 výtisků, ale její druhé vydání po deseti letech se jen v Itálii dočkalo půlmilionového nákladu. Kniha byla přeložena do dalších jazyků a celosvětově výjimečné postavení si získala i Leviho další díla. Jen česky jich vyšlo sedm.

Primo Levi však nezanechal jen trýznivý doklad o své válečné zkušenosti, ale vyvodil z ní i varovné závěry. Ve své poslední knize Potopení a zachránění mimo jiné napsal:

„Stalo se něco neuvěřitelného – celý civilizovaný národ (…) následoval komedianta, jehož tvář dnes vyvolává smích: a přece Adolfa Hitlera poslouchali a vzývali (…) až do chvíle, kdy přišla katastrofa. Stalo se to, a tudíž k tomu může dojít znovu.“

Na jiném místě: „Pro nás je dialog s mládeží čím dál obtížnější. Chápeme jej jako povinnost a zároveň jako riziko. Riziko, že působíme anachronicky, že nás nikdo neposlouchá.“

A ještě jinde: „Bylo hanebně řečeno, že konflikt je potřebný, že lidský druh se bez něho neobejde. (…) Bez ďábla se obejdeme: v žádném případě nepotřebujeme války a násilí. Neexistují problémy, které by nemohly být vyřešeny u kulatého stolu.“

Že po téměř půl století jsou tato slova ještě naléhavější, než když Primo Levi žil, svědčí o lidské nepoučitelnosti i pokračujícím politickém a mravním selhávání v soudobém světě. Levi přitom ve svém posledním díle ostře naznačil i hrozby, kterých jsme dnes svědky: nedostatek odpovědnosti, vyhasínání lidskosti, neochotu přiznat vinu, rasové konflikty, intoleranci, zneužití moci z ekonomických důvodů, náboženský a politický fanatismus.

11. dubna 1987 Primo Levi v nedožitých 68 letech ukončil svůj život sebevraždou.