Rozhlas od Bati přes Gottwaldov do Zlína. Znělku vysílání složil autor hudby k Vynálezu zkázy

Dům, stejně jako ostatní Baťův majetek, stát po druhé světové válce zkonfiskoval. Nejdříve dal budovu k dispozici Svazu československo-sovětského přátelství a v roce 1951 ji získal Československý rozhlas. Jestli to byl cílený záměr nebo náhoda, umístit do bývalého baťovského rodinného sídla rozhlasové studio, to už se nedozvíme.

Našla jsem článek, v němž stálo, že v Baťových závodech už před válkou fungoval závodní rozhlas a díky vysílání zaměstnanci finančně přispěli do sbírky na obranu první republiky. Neumím si ale představit, že v 50. letech by si někdo troufl odvolávat se na dobré fungování podnikového rozhlasu u Baťů, natož aby z tohoto důvodu doporučil zřídit státní rozhlas v domě Jana Antonína.

Podnikatelé rozhodli. Mužem století je továrník Tomáš Baťa, v první desítce je i architekt Jurkovič

• Upravit
• Smazat

Do první desítky se nedostal žádný zástupce novodobého československého a českého podnikání po konci komunistického režimu v listopadu 1989.

Na druhé straně to byl zase dobrý nápad, protože rozhlas dostal mimořádné sídlo. Musel ho sice částečně přebudovat, ale naštěstí to byly citlivě provedené změny, takže genius loci zůstal a dům si zachoval velice přívětivou až rodinnou atmosféru. V takovém prostředí se velmi dobře pracuje, to můžu potvrdit i z vlastní zkušenosti.

Ve vile Jana Antonína Bati vzniklo Pomocné studio Gottwaldov Československého rozhlasu. Bylo to krajské vysílání známé jako rozhlas po drátě. Historicky prvním redaktorem zpravodajství a zároveň vedoucím studia byl Vladimír Hradil, pracoval v něm až do roku 1970. Rubriku pro průmysl vedl Karel Žerávek a Josef Hrabec byl technik pro vysílač Topolná. To byla celá redakce.

Programové schéma bylo také jednoduché. Denně od 16 do 18 hodin se vysílal pořad s názvem: „Aktuality, události, zajímavosti, rozhlasový deník Gottwaldovského kraje“, měl i vlastní znělku. Složil ji známý skladatel Zdeněk Liška, autor hudby k mnoha úspěšným filmům, třeba Vynález zkázy nebo Markéta Lazarová. Nevysílalo se ovšem živě, pořad se předtáčel a jako hlasatelé, to byl tehdejší název pro moderátory, vypomáhali herci z divadla. Hlasatelna, tedy natáčecí studio, byla v prvním patře.

O průběhu natáčení psaly dokonce i noviny. Reportáž vyšla v roce 1959 v Naší pravdě. Mimo jiné se v ní píše: „U pultu s mnoha knoflíky a páčkami sedí režisér, vedle něho u svého složitého manipulačního stolu vysílání sleduje mixer zvuku (to nebyl robot, ale zvukař), a za nimi u tří magnetofonů je připraven technik.“ V té době se natáčelo na magnetofonové pásy a ty se pak stříhaly a spojovaly na speciálním přístroji. Marie Woodhmasová, známá vídeňská zpravodajka, dříve dlouholetá redaktorka gottwaldovského studia, ráda na toto období vzpomíná. Prý si někdy připadala jako švadlena s krejčovským metrem kolem krku. Jedna delší věta byla podle ní asi půl metru dlouhá.

Součástí interiéru byl i klavír. Křídlo stálo v přízemí v hale, a taky se na něho hrálo. Trénovala na něm například dcerka paní Marie. Možná se také hodilo při natáčení inscenací, pohádek nebo četby na pokračování. I takové formáty vznikaly v gottwaldovském studiu. Bylo to v 60. a 70. letech minulého století, to už bylo součástí Československého rozhlasu Brno. Redakce se spolupodílela i na celostátních pořadech, třeba na známé a oblíbené relaci Pozor, zákruta.

V 90. letech, už ne v gottwaldovském, ale ve zlínském studiu, hlavní náplní redaktorů bylo zpravodajství a publicistika. Po rekonstrukci studia v roce 2004 se ze Zlína začaly vysílat i několikahodinové magazíny Apetýt či Rendez-vous a další. V té době se začalo mluvit o samostatné regionální stanici. Vznikla 1. listopadu 2017.