Psí život hraničářů
Nejbližším přítelem člověka je pes. Můžete si představit třeba toho svého. My si vybereme jedno pozoruhodné plemeno, jehož historie pokrývá prakticky celé milénium
Znáte přísloví „nasadit někomu psí hlavu?“ Přesně to udělal Jirásek Chodům. Tahle parta z jihozápadních Čech byla svérázná etnicky i systémově už od středověku. První zmínky o nich máme z 11. století: v jakési bitvě u Brůdku rozstříleli chodští lučištníci cizí jednotky, které se pokusily o speciální vojenskou operaci na našem území. Tehdy totiž považovali vládcové českých zemí naši obranu za důležitou.
Hraničáři od Šumavy
A tady právě nastupují Chodové: dnešní terminologií to byly jednotky teritoriální obrany, nebo, máte-li rádi ten žánr – hraničáři. A to zcela bez nadsázky. Chodové chodili po svém území při hranicích, znali ho zevrubně, starali se o něj, chránili ho, byli předvojem při prvních vojenských konfliktech. K tomu jim dopomáhal Bůh – a chodský pes. Bylo to plemeno schválené jim samotným Janem Lucemburským, takže tou dobou ho už Chodové nepochybně nějaký čas užívali. Jednalo se prý o psy houževnaté, chytré a odvážné. Ještě aby ne – doprovázet svého pána do temných hvozdů, při lovu na lesní šelmy a v neposlední řadě do bitev proti cizákům i zemským škůdcům, to už vyžaduje bojovnost ducha a silnou konstituci. To není jako vzít pudla na zahrádku.
Lomikare, Lomikare
Pak ovšem nastalo jakési vymizení z dějin – naschvál si vypůjčím od Jiráska ten nesmysl o době temna. Raný novověk je totiž zrovna v případě Chodů a jejich psů opravdu dobou úpadku: jedni přišli o svá práva, druzí o svou linii. Zkrátka vymřeli. Myslím ty psy, ne Chody. Nicméně pak nastává jakási renesance: především si Jirásek vybájí mýtus o Psohlavcích, kdy údajně ti hraničáři měli ve znaku hlavu svého věrného chodského psa. Což neměli. Reálně k tomu došlo až za Československa, kdy byl na tomhle mýtu vytvořen znak pohraničních jednotek. Chodil jsem svého času do skauta – a tam jsme černou psí hlavu používali taky.
Chodský park: Nová naděje
Ale hlavně: ve dvacátém století, konkrétně v osmdesátých letech, pojali dva dobří lidé nápad, že by to psí chodské plemeno přivedli znovu k životu. Něco jako Jurský park, jenom s hafany. Takže takový Chodský park. A tak pánové Findejs a Kurz začali bádat ve starých spisech, křížit vhodná plemena a vytvářet staronovou rasu chodského psa. To se vzal tady slovenský čuvač, tamhle moravský strážný pes a bůhví co ještě a ejhle, v památném roce 1984, což byl vůbec skvělý ročník, je zaznamenán první vrh. Jakkoliv tak nějak neoficiální. Chtělo to ještě mnoho generací, než bylo toto plemeno definitivně uznáno v roce 2019. A tak tu máme opět psy hraničářů, statečné a učenlivé chodské psy, a středověk neskončil, středověk trvá.
Tímto zdravím Ronalda. Psa.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
