Zdenka Wasserbauerová – žena, která do registru dárců přivedla „celé město“ a věří v lidskost

Mnoho lidí o pomoci druhým mluví, Zdenka Wasserbauerová z Otrokovic jí však žije. Už téměř třicet let je její tvář neodmyslitelně spojená s nábory do Českého národního registru dárců kostní dřeně.

Čtěte také

Zdenka Wasserbauerová z Otrokovic je důkazem, že jeden člověk může změnit tisíce osudů. Už téměř třicet let neúnavně hledá dárce kostní dřeně a do registru jich přivedla více než 40 tisíc.

Její mise začala v roce 1997 bolestnou zkušeností – zatímco její vnuk leukémii porazil, jeho kamarád kvůli nedostatku dárců zemřel. V 57 letech se tehdy paní Zdenka rozhodla, že to tak nenechá. Pustila se do hledání dárců a nejen, že ji tato činnost naplňuje, v říjnu 2025 za svou práci převzala od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání.

„Mělo by být povinností nás zdravých pomáhat těm, co zdraví nejsou,“ říká vitální prababička, která stále neztrácí elán. Často naráží na mýty o bolestivosti odběrů, a tak trpělivě stále vysvětluje, že dnes už k záchraně života často stačí procedura podobná odběru plazmy.

Přestože ji někdy mrzí lhostejnost okolí, její „zdravá tvrdohlavost“ ji žene dál. Věří totiž v prosté lidství a vesmírnou rovnováhu – věří, že dobro, které vyšleme, se nám v pravou chvíli vrátí.

Jak se za třicet let změnila technika odběru kostní dřeně? Kdo paní Zdence pomáhal s výběrem šatů a vizáží na slavnostní předávání vyznamenání od prezidenta republiky? A co se stalo jejímu vnukovi ve Vietnamu a jak tato událost souvisí s „vracením dobra“? Poslechněte si v rozhovor redaktorky Českého rozhlasu Zlín se Zdenkou Wasserbauerovou.

Na dokument Babička jako šance se můžete podívat ZDE.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.