Na počátku měla problémy, na konci čekalo uznání. Vyšel výbor z deníků Marie Ebner-Eschenbachové

Jeřábkovou zaujalo, že Marie Ebner-Eschenbachová (1830-1916) měla sice nevalné vzdělání, protože se počítalo s tím, že se provdá a povede domácnost, ale něco ji stále vedlo k psaní. „V počátcích bylo mnoho problémů, protože rodina i manžel se postavili proti její tvorbě,“ vypráví editorka. „Ale v době kolem jejích šedesátin se to začalo lámat a začala být jednou z nejčtenějších autorek. Většinu svého díla za svého života vydávala v Německu, kde nebyla tak ostrá cenzura jako v Rakousko-Uhersku. Ale dosáhla toho, že jako první žena získala čestný doktorát na vídeňské univerzitě a byla nominována na Nobelovu cenu. Takže ve své době skutečně dosáhla velké slávy a uznání.“

Láska je utrpení, neláska je smrt – listování v denících Marie Ebner-Eschenbachové|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Přesto byl soukromý život spisovatelky skromný a v podstatě neměnný: „Léto – Zdislavice, zima – Vídeň. Snad pár návštěv Říma,“ vypočítává Jeřábková. „Život věnovala literatuře, studiu a lásce k svým bližním.“

Po smrti spisovatelky uprostřed 1. světové války však byl osud jejího díla neradostný. V období nacismu a komunismu její literatura v podstatě mizí z německy mluvícího světa i z českých a moravských knihkupectví či škol. Německy píšící šlechtičně humanistického zaměření doba nepřála. U nás se zájem o Ebner-Eschenbachovou rodí znovu až v 90. letech 20. století.

Eleonora Jeřábková však přístup k dílu Marie Ebner-Eschenbachové měla. Souvisí to s tím, že spisovatelka byla vyučená hodinářka – stejně jako editorčina babička. „Moje babička měla knihovnu plnou jejích knížek,“ svěřuje se Eleonora Jeřábková. „Takže když jsem začala číst, dala mně jednu z nich do ruky a řekla, že je nutno se naučit německy. Babička byla židovského původu a domnívala se, že je možno zamezit nepřátelství, když si lidé mezi sebou rozumí. – Třeba se s bývalým nepřítelem v dalších dobách domluvíme.“

Literární dílo Marie Ebner-Eschenbachové proto Jeřábková četla v originále. „Za další poznávání musím poděkovat mým pěti letům na zámku v Lysicích u paní kastelánky Martiny Rudolfové, která mě tam nechala bádat v knihovnách,“ vzpomíná, „a především panu profesoru Jiřímu Munzarovi, který mě v mém vyšším věku navedl, abych se jí věnovala více.“ Velkým objevem pak bylo, že většina deníků Marie Ebner-Eschenbachové je umístěna v Moravském zemském archivu v Brně. „Pak už jsem jen četla – a písmo má Eschenbachová nádherné,“ usmívá se editorka.

Hrobka Marie Ebner Eschenbachové v parku ve Zdislavicích.|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Kdyby měly být spisovatelčiny deníky publikovány v úplnosti, vydalo by to na čtyři knižní svazky po 400 stranách. Deníkových záznamů Eschenbachové je totiž ještě více, než se našlo v Brně. První z nich jsou do značné míry poztrácené, případně útržkovitě zachované ve Vídni. Poznámky si autorka zapisovala až do posledního dne svého života.

Počasí, rodina, psaní a světové události

A co všechno si Eschenbachová poznamenávala? „Pokud je život klidný a nenarušený, tak většinou začíná počasím. I tam můžeme sledovat, jak si počasí s člověkem stále hraje a že se může stát, že v květnu v Lysicích napadne sníh a všechno zmrzne. Další důležitý bod je její rodina. Ona sice nemá vlastní děti, ale má spoustu sourozenců a hrála v rodině roli tetičky učitelky. Rodinné vztahy jsou pro ni důležité, ale především je to každý den její práce. Prací nazývá své psaní.“

Eschenbachová si ale všímá také společenských a politických událostí, a to po celém světě. Zajímá se o vědu, výtvarné umění a divadlo. A můžeme u ní číst i příběhy týkající se jejích přítelkyň, například básnířek Josephine Knorr a Betty Paoli. „Nejdůležitější je však její přátelství s Idou Fleischl von Marxow. To byla paní z velmi bohaté židovské rodiny, která se zabývala tím, že majetek, který vydělával její manžel, využívala k tomu, aby podporovala umělce. Měla uprostřed Vídně veliký kulturní salon, kam zvala staré i začínající básníky, herce a podobně.“ Tam pak texty Marie Ebner-Eschenbachové četla a dělala jí korektury.

Zámek ve Zdislavicích ožije

Kniha Láska je utrpení, neláska je smrt obsahuje také množství historických fotografií. Ukazují mimo jiné zdislavický zámek a park. A právě zámek s parkem v posledních letech prošel velkou rekonstrukcí. „Je to zázrak, který se započal v roce 2016,“ říká Eleonora Jeřábková. „V tom roce ruinu koupil Josef Gschwandtner a začal ji opravovat. Asi po roce oprav spadla celá boční stěna a oprava té stěny pak byla dražší než koupě ruiny. Nicméně pan Gschwandtner pokračuje s tím, že vnímá přítomnost spisovatelky – jak říká on. Díky němu jsem se dostala i k některým soukromým dopisům, které v té knize najdete. Ty bych nebyla schopná zakoupit v antikvariátech.“

Až bude vše hotovo, v přízemí zdislavického zámku s gotickým klenutím vznikne vzpomínková místnost věnovaná Marii Ebner-Eschenbachové a konferenční místnost, kde mohou být připomínáni i jiní moravští básníci a spisovatelé.