„V dobré knize je více pravd, než kolik jich zamýšlel její autor napsat.“ Před 100 lety zemřela Marie von Ebner-Eschenbach
Byla uznávanou spisovatelkou, ráda cestovala, v pozdním věku objevila kouzlo Itálie, ale také se například vyučila hodinářkou. Marie Ebner von Eschenbach rozená hraběnka Dubská skonala v březnu roku 1916. Česky nyní poprvé vyšly její aforismy, dramata a krátké prózy. Překlad zajistili Eleonora Jeřábková a Jiří Munzar, knihu s názvem Básnířka dvou srdcí aneb Zdislavice a Vídeň vydalo brněnské nakladatelství Barrister & Principal.
Marie hraběnka Dubská se narodila na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže. Záhy osiřela, otec se ještě dvakrát oženil. Sama Marie se provdala osmnáctiletá za bratrance, o 15 let staršího Morize Ebnera-Eshchenbacha. Prožili spolu půlstoletí v bezdětném manželství, převážně ve Vídni, část roku pravidelně na Moravě.
Marie von Ebner-Eschenbachová prožila pokojný, spořádaný životNejvětším výkyvem, zdají se být námitky manžela, aby Marie publikovala pod vlastním jménem. Ale zřejmě i to si vyjasnili a konec konců i ona přispěla k jeho proslulosti. K manželovým zásluhám v oblasti techniky a k vojenským titulům, Ebner-Eschenbachová získala jako první žena Vyznamenání za vědu a umění, čestný doktorát na Vídeňské univerzitě a v roce 1911 nominaci na Nobelovu cenu za literaturu. Tu nakonec dostal Maurice Maeterlinck, co do proslulosti si už tehdy uznávaná spisovatelka ovšem s belgickým autorem nezadala.
Dlouhá cesta k úspěchu a dlouhá cesta úspěchůA přece, dlouho to vypadalo, že psaní bude jen aristokratickým rozmarem vzdělané dámy. První pokusy, dramata byly neúspěšné a snad že autorka dokázala přijmout kritické výtky a svůj talent věnovala psaní kratších prozaických útvarů, jako šestačtyřicetiletá nastoupila dráhu uznávané a úspěšné spisovatelky. Jak zasloužená to byla práce, si může ověřit i český čtenář, soubor vybraných děl Marie von Ebner-Eschenbachové se právě knihou Básnířka dvou srdcí uzavírá. Máme k dispozici autobiografii Má dětská léta; nejznámější dílo Eschenbachové, výchovný román Obecní dítě; povídky a novely v knize U mých krajanů; a nyní tedy poezii, divadelní hry, zlomek cestopisu či aforismy.
„Sebepoznání je neomylný lék na sebelásku“Při četbě zjistíme, že potenciál úspěšnosti divadelních kusů zatěžkává didaktická konverzace, že vzpomínky a prózy jsou lepší, protože tam Eschenbachová nemoralizuje, nýbrž vede k ponaučení, k zaměření skutečných kvalit, ocenění askeze a vědomí chybujícího já. „Nenávidíme své chyby – setkáváme-li se s nimi u druhých,“ čteme v aforismech, které autorka zapisovala celý život coby drobné, prozíravé i vtipné glosy. Ty jsou klíčem k úspěchu, jehož se spisovatelka dočkala: jejím postřehům nechybí nápadné vedení čtenáře k poznání dobrého, ale též k vědomí rovnováhy s nepravostí. Trochu je to „něco za něco“ – pokud se v něčem zapřeš, získáš dvojnásob, přičemž to ovšem není zisk hmotný a viditelný: „Dobromyslnost je každodenní vlastnost, dobrota nejvyšší ctnost.“
Je vhodné mít vysoké ideály a cíle a nejde o jejich naplnění, jako o celoživotní práci v přibližování se k nim. Zřetelné je to v krátkých prózách, bajkách. Vystupuje tam například Výtka a Chvála, podobenství o marném lesku zlata mezi měďáky, o zpěvu pro radost a pro peníze. Anděl v povídce Šťastlivec uklidňuje umírající matku vizí pro novorozence: „Nebude slepě důvěřivým bláznem, ale přesto zapomene na zlo, které na něm vykonají ostatní lidé. Vzpomínka na dobro však, které uvidí druhé vykonávat a také je okusí, bude nesmazatelně zapsána v jeho duši.“
Styl Marie Ebner-Eschenbachové je realistický, s výrazně sociálním cítěním. Byla dobrá pozorovatelka, kritická i shovívavá. Laskavě psala o svém okolí, plasticky líčila život své doby – jak to už čtenář zjistil v předchozích vydaných svazcích, zde doplnily a završily detaily. I díky nim je zřejmé, že hodnotu dílo neztratilo ani století po smrti autorky.
