Na české straně hranic je svět krásnější, myslí si nobelistka Olga Tokarczuková

Renata Putzlacher (vlevo), Olga Tokarczuk a Mariusz Szczygieł
Renata Putzlacher (vlevo), Olga Tokarczuk a Mariusz Szczygieł

Poslechněte si vyprávění Renaty Putzlacherové, kterou s polskou spisovatelkou spojují dlouholeté osobní i profesní zkušenosti.

„Pro mě jako pro Polku i polonistku byla zpráva, že máme pátou laureátku Nobelovy ceny za literaturu, úžasná,“ říká Renata Putzlacherová. „Potěšilo mě to i z osobního hlediska, protože Olgu znám už dvacet let.“ Renata Putzlacherová, která je také básnířka, prozaička, scenáristka, překladatelka a jako polonistka vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně, připomíná v souvislosti s Nobelovými cenami pro polskou literaturu Czesława Miłosze (za rok 1980) a Wisławu Szymborskou (za rok 1996).  „Po roce 1996 už jsem ji potkávala jen na festivalech,“ vypráví o Szymborské, již měla možnost osobně poznat, a obává se, že i schůzky s Olgou Tokarzukovou teď budou mít spíš oficiální charakter. „Už to nebudou ta setkání doma u kávy, u obědů, které jsme vařily… Ale pochopitelně jí to velmi přeju.“

Jméno Olgy Tokarczukové se podle Renaty Putzlacherové objevovalo mezi kandidáty na Nobelovu cenu dlouho. „Zejména svou poslední knihou, Knihy Jakubovy, k tomu spěla.“ Českým čtenářům je jméno Olgy Tokarczukové dobře známé, a to nejen z českých překladů jejích románů, ale i z divadelních inscenací. Sama Renata Putzlacherová připravila dramatizaci její prózy Denní dům, noční dům.  Připomíná, že Tokarczuková patří do generace tvůrců narozených v 60. letech 20. století, stejně jako celá generace bruLionovců (název odkazuje ke stejnojmennému literárnímu časopisu). „V roce 1997, kdy jsem se stěhovala do Brna, jsme připravili s Bogdanem Trojakem antologii Bílé propasti,“ vzpomíná Renata Putzlacherová, „kde jsme prezentovali plodnou generaci polských básníků.“

Ve stejné době se v Polsku objevila i generace silných žen, které psaly prózu, a mezi nimi byla Olga Tokarczuková. „Ze začátku, když se objevila její Cesta lidí knihy a pak také E. E. (to jsou iniciály hrdinky Erny Eltzner), lidé měli pocit, že se vrací k tradici polského pozitivistického románu. Byly to romány psychologické, také se říkalo, že navazuje na Márqueze, na Junga, a objevovalo se klišé, že je to Márguez v sukni, zdálo se, že ještě nemá vyhraněný styl. A najednou se u její knihy Pravěk a jiné časy objevila spousta cen a úžasných recenzí,“ vysvětluje Putzlacherová. „Mnozí ale říkali, že to stále ještě není ta kniha, na kterou se v Polsku čeká. Byla však čtivá a získala cenu Nike, obdobu české Magnesie Litery, od čtenářů.“ Renata Putzlacher proto přeložila do češtiny dramatizaci Pravěku a jiné časy, kterou v Polsku vytvořil Piotr Tomaszuk, aby hra mohla být uváděna i na českých scénách.

Když pak Renatu Putzlacherovou oslovil ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel s otázkou, co ze současné polské prózy by stálo za vydání v češtině, navrhla k vydání Tokarczukové Pravěk a jiné časy. „Jelikož mojí mateřštinou je polština, netroufala jsem si to překládat,“ vysvětluje Putzlacherová, „dvorním překladatelem Olgy Tokarczukové se proto stal Petr Vidlák, i když ji překládá i Pavel Peč a jiní.“ Rok 1999 tedy přinesl český překlad románu i premiéru dramatizace Pravěk a jiné časy v Těšínském divadle. „Na premiéru přijela talentovaná autorka a zároveň velmi příjemná, přátelská osoba. A co nás tehdy pobavilo – že nám přivezla kozí sýr. Tehdy to ještě nebyla taková móda, že by byl v každém bistru. Přivezla vlastnoručně vyrobený kozí sýr z Krajanówa, vesnice v česko-polském pohraničí, kde měla dům po Němcích, krávu, kozy, ovce, v té době vedli s manželem ekohospodářství. Měli jsme radost, že nám přivezla kousek z toho, v čem žije,“ vzpomíná Putzlacherová.

„Olga začala koketovat s vegetariánstvím a pak, protože měla co do činění se zvířaty, přestala z etických důvodů maso jíst,“ vysvětluje polonistka a vzpomíná na Olžinu návštěvu Brna spojenou s kulinárními zážitky. Brněnské nakladatelství Host vydávalo nadále knihy Olgy Tokarczukové, takže důvodů k návštěvě Brna se našlo vždy dost. Renata se s ní však potkala i v broumovském klášteře. Zchátralým Broumovem vždy projížděla směrem k hraničnímu přechodu Tłumaczów (což v češtině znamená Překladatelov), neboť to bylo ve směru do Krajanówa. Olga Tokarczuková se sice později přestěhovala do Vratislavi (ve svém venkovském domě dál v létě píše), ale v Broumově se nyní setkávají čeští, polští i němečtí spisovatelé ve Vzdělávacím a kulturním centru, které zde vzniklo.

Renata Putzlacherová vypráví o Olžině pocitu, že na české straně hranic je svět krásnější. „Vnímala tu druhou stranu hranice skrze kostelní zvony a skrze diskotéku v Šonově. To najdeme v jejím románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých – jemuž se říká postmoderní morální thriller – kde se objevují záhadná úmrtí myslivců. Hrdinka – stárnoucí žena, která miluje zvířata – se stává detektivem v sukních. Přemýšlí, co se vlastně děje, a klade si otázku, zda to není nějaká pomsta zvířat.“ Podle této knihy natočila film režisérka Agnieszka Hollandová. „Hrdinka románu říká, že na české straně je krásně, je tam pořádek, upravené cesty, zvířata si tam skáčou na polích a kombajny – aby neporanily zvířata – mají zvonečky, které cinkají. Zvířata to slyší a jsou v bezpečí,“ shrnuje Putzlacherová.

Olga Tokarczuková prý vnímá Českou republiku jako tu lepší zemi, kde by ráda žila a kde má přátele. V pohraničí proto začala pořádat festival Hory literatury. „S kolegy spisovateli jsme přemýšleli, zda to teď nebudou Himálaje literatury, když pořadatelka získala Nobelovu cenu,“ usmívá se Renata Putzlacherová a dodává: „Pořadatelka oficiálně přiznává, že je ekoložka, feministka, že je pro demokracii, a proto ji současná polská vláda jako by nechtěla vidět. Nobelovu cenu věnovala Polákům ve prospěch demokracie a vyzvala je, aby volili demokraticky. Na festival proto dotace moc nedostávala, teď ale peníze nejspíš přijdou ze všech stran. A možná se komorní charakter festivalu změní, což by byla velká škoda. „Mám radost, že takhle blízko, hned za hranicemi, máme takovou zajímavou sousedku,“ shrnuje Putzlacherová.

V magazínu Zelný rynk zazní i ukázka z románu Olgy Tokarczukové Běguni. Ten vyšel v roce 2007 a dostal cenu Nike od odborné poroty i od čtenářů. O rok později byl přeložen do češtiny a v roce 2009 vznikla rozhlasová četba na pokračování, kde v režii Radima Nejedlého účinkuje Eva Novotná.

Spustit audio

Související