Petr Šotnar: Kanada prohnilá

V mládí jsem u táboráku slýchal jednu písničku, kde se zpívá: „Je na západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha.“ V té písni je smutek nad tím, co tenkrát bylo obyčejným lidem zapovězeno. Člověka pochopitelně nejvíc láká to, co je zakázáno. Ovšem na druhou stranu na různých školách, kam jsem chodil od svých šesti do čtyřiadvaceti let, nám někteří učitelé neustále vyprávěli o strašlivých podmínkách na Západě a o zahnívajícím kapitalismu.

Příroda v Kanadě|foto:Petr Šotnar

Tím v mé hlavě vznikl rozpor, který mi pomohla vyřešit až dialektická jednota, o které se učitelé naštěstí také zmínili. Jakmile se změnily poměry a bylo to možné, hned jsem začal jezdit na Západ. Byl jsem tam mnohokrát, ale loni na podzim jsem se vydal opravdu hodně daleko. A sice do západní Kanady. Chtěl jsem na vlastní oči vidět zahnívající kapitalismus v přírodních parcích Skalnatých hor v Britské Kolumbii a Albertě.

Velká část území těchto provincií je pokryta jehličnatými lesy. Když v takovém lese vypukne požár, hasiči ho obvykle nehasí, dokud nejsou ohrožena lidská obydlí nebo majetek. Ohořelé stromy pak nechají ladem, však si s nimi příroda poradí. Takže po čase je tam skutečně pěkně prohnilá země.

Už jen dostat se do těchto vzdálených končin není tak úplně snadné. Z Prahy žádné přímé letadlo do západní Kanady nelétá. Takže člověk musí nejprve letět do nějaké prohnilé západoevropské země a teprve potom může letět do Kanady. Já jsem se z Prahy přepravil do Curychu a odtud potom se švýcarskými aeroliniemi do Vancouveru. Toto opatření je velice moudré. Pracující nejsou rozptylováni pomyšlením na letadlo odlétající někam daleko na západ a mají tak potřebný klid na práci.

Největší město Britské Kolumbie se rozkládá na poloostrově. Od zálivu s přístavem se šplhá do strmých kopců. Je pojmenováno po důstojníkovi Královského námořnictva, který se proslavil svými objevy tichomořského pobřeží Severní Ameriky a který se jmenoval George Vancouver. K západnímu pobřeží Britské Kolumbie připlul na podzim roku 1792. Takže v době, kdy si vybraná společnost v Evropě mohla užívat výdobytků civilizace, jakým byla například gilotina, na západě Kanady žili ve svých primitivních obydlích nic netušící indiáni.

Příroda v Kanadě|foto:Petr Šotnar

Na vodní hladinu obklopenou městem neustále přistávají nebo z ní startují hydroplány, které používá k dopravě bohatá klientela. Já jsem se společně s dalšími turisty nechal svézt lodí poháněnou velkým kolem s lopatkami. Z paluby jsme obhlíželi luxusní jachty boháčů a svorně jako jeden muž jsme tiše záviděli.

Britská Kolumbie má rozlohu přibližně tak velkou jako Francie a Itálie dohromady. Ale zatímco ve Francii a Itálii žije celkem asi 127 miliónů lidí, v Britské Kolumbii je to necelých pět miliónů obyvatel. To je jasným důkazem, že život je tam snesitelný jen pro málokoho.  

Musíme si však otevřeně přiznat, že příroda je v Kanadě opravdu nádherná. Viděl jsem celou řadu tyrkysově modrých jezer. Kdybych je spatřil na fotce, tak bych si myslel, že je fotka barevně upravená. Nezvyklou barvu má voda proto, že do jezer stéká z tajících ledovců. Jak se ledovce posouvají po skále, do vody se dostává velice jemný písek, který způsobuje její zvláštní zabarvení.   

Zaujalo mě, že jsme během mnoha a mnoha hodin cestování po kanadských silnicích a dálnicích potkali jen minimum kamiónů. Přitom do přístavu ve Vancouveru míří velké množství lodí se zbožím z Asie, Jižní Ameriky a Spojených států. Odtud se však na východ Kanady zboží dopravuje na vlacích. Těch jsem na rozdíl od kamiónů viděl opravdu mnoho. Několik kilometrů dlouhý vlak, který táhnou dvě nebo i tři lokomotivy jistě nezpůsobí takovou uhlíkovou stopu jako ty stovky kamiónů, které by stejné množství zboží vozily po Evropě.

Na druhou stranu je cestování po Kanadě fádní a nudné. Z okna auta vidíte stále jen a jen řeky, jezera, jehličnaté lesy a vrcholky Skalnatých hor. Takže se vám brzy začne stýskat po nekonečných řadách barevně pomalovaných kamiónů, které byste chtěli míjet a trnout, jestli se vám podaří dostat se mezi ně, abyste mohli odbočit. Toto často zažívám na dálnici mezi Rousínovem a Brnem. A řeknu vám, že je to daleko větší adrenalin než jezdit po Kanadě.

Celý fejeton Petra Šotnara si poslechněte v přiloženém audiu.