Muž, který rozvázal divočině ruce. Vydejte se s Jiřím Nohelem do lesů okolo Velké Bíteše

Postupem let Jiří Nohel dostal už několik přídomků. Nejprve byl v rozhlasovém dokumentu z roku 2008 nazván „mužem, který sází stromy“ – s odkazem na povídku francouzského spisovatele Jeana Giona Muž, který sázel stromy o podobném (ale smyšleném) hrdinovi – Elzeárdovi Bouffierovi, který zalesňoval rozsáhlé oblasti v Provence.

Čtěte také

Les potřebuje divokost, říká muž, který má rád břízy – básník, hudebník a lesník Jiří Nohel

V roce 2017 jsme se s Jiřím Nohelem a sochařem Lubomírem Lacinou vypravili za prameny, studánkami a sochami Velkobítešska, o tři roky později se lesník Jiří Nohel představil v dalším rozhlasovém pořadu jako „muž, který má rád břízy“. V těchto reportážích Český rozhlas Brno průběžně sleduje jeho počínání v lese, který má na starosti.

Nohelova vysočinská kapela, která se původně jmenovala Žalozpěv, se mezitím přejmenovala na Listověj. Jako by i v poezii a hudbě Jiří Nohel se svými kolegy zahájil cestu od smutku či skepse k naději. O naději a optimismu vypovídá také letošní reportáž z lesa kolem Velké Bíteše. Sedm let po kůrovcové kalamitě se tu náš hrdina cítí jako „muž, který rozvázal divočině ruce“.

Příroda si vzala zpátky do svých rukou scénář lesů

„Kůrovcová kalamita ukončila dvě stě let plantážového pěstování stejnorodého smrkového dříví v nižších vysočinách celé Evropy. Příroda si naprosto vzala zpátky do svých rukou scénář lesů,“ vysvětluje Jiří Nohel. „Bude na nás lidech, jak moc do toho budeme přírodě zasahovat a jak moc jí budeme věřit a necháme ji pracovat.“

Mokřadních jezírek vzniklo letos dvanáct, počítá Jiří Nohel. Další se chystá vybudovat|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

V lese spravovaném Jiřím Nohelem by mohlo leckoho vyděsit množství tlejícího popadaného dříví na zemi a neprůchodnost lesa. „V této fázi se tu nedá tak snadno chodit na výlety a sbírat hříbky, dá se jít jen po této cestě,“ ukazuje lesník a vysvětluje, v čem je však právě taková podoba lesa podobna zázraku. „Díváme se do pěti až desetimetrových bříz, které postupně začínají podrůstat duby, které tam nosí ptáci a myši. Třtina se stravuje a rozjíždí se procesy mykorhizních hub. Tlející dříví se stává úžasnou zásobárnou a zdrojem biodiverzity.“

Procházka lesem začíná kousek od nádraží Vlkov u Tišnova. „Takovouto podobu lesa mám na celém téměř 1 500 ha majetku, který spravuju,“ objasňuje Nohel. „Jsme v lesích hospodářských, není to žádná rezervace. Ale jezdí sem spousta návštěv a žáků a zaslechl jsem tu názory, které mě nesmírně potěšily –  že dynamika toho, co se zde odehrává, se nenajde ani v mnohých národních parcích.“

Skepse z dřívějších let je pryč a převládá údiv nad tím, že příroda je schopna zacelit jakékoliv lidské rány. „Nazval bych to chvála lenosti. Teď do toho nějak zasahovat by znamenalo dávat nějaký další scénář a nějaké noty do toho, jak má příroda hrát. To k ničemu nevede. Ona sama ví, jak se adaptovat.“