Les potřebuje divokost, říká muž, který má rád břízy – básník, hudebník a lesník Jiří Nohel

„Představa soudobého člověka o lese je, že přijde do lesa, kde bude pěkně spravená cesta, kde nebude zakopávat o žádné větve, kamení, budou tam pěkně v řádcích smrky nebo duby, za každým stromem budou dva zdravé pravé hřiby a  bude tam vykukovat jelen a čekat veverka a liška. To je ale mylná představa,“ vysvětluje Jiří Nohel – lesník z oblasti Velké Bíteše, ale také básník a hudebník, vedoucí kapely Listověj. Pro kapelu, jejímiž dalšími členy jsou Markéta Štouračová a Aleš Tomek, píše texty i hudbu, zpívá a hraje na kytaru. Kromě vlastních textů Jiří Nohel zhudebňuje i texty básníků jako Bohuslav Reynek a Jan Zahradníček.

V Zelném rynku v sobotu 26. prosince zazněly i tři písně z jejich nového alba Mezi nás prostřena je noc.

Dva roky poté

Důvod k letošnímu natáčení ve velkobítešských lesích byl však ještě jiný. Alena Blažejovská s Jiřím Nohelem v roce 2018 časosběrně natáčela rozhlasový dokument s názvem Muž, který sází stromy. Jeho hluboká, ne jen „papírová“ odbornost a zkušenost – a taky citlivost a láska k přírodě – posluchače oslovily. Když mluví o lese, má to širší rozměr – mnohé z toho, co říká o stromech, platí i o lidech. A především – nikdy neztrácí naději. Ale má zkušenost i s tím, že pokud se má něco zlepšit, je pro to potřeba něco udělat. Často si to vyžádá i tvrdou dřinu. Ovšem někdy, překvapivě, je zase nejlepší nedělat nic.

Čtěte také

Muž, který sází stromy. Boj se suchem a kůrovcem v podání lesníka a muzikanta z Vysočiny

Rozhlasový dokument Muž, který sází stromy byl v letošním roce delegován na prestižní mezinárodní přehlídku International Feature Conference a získal cenu studentů na soutěži Prix Bohemia Radio. Ty, kteří si dokument poslechli a k jeho protagonistovi si tím vytvořili důvěrný vztah, zajímá, co se za ty dva roky, které od natáčení uplynuly, stalo s lesem postiženým kůrovcovou kalamitou i s Jiřím Nohelem samotným. Odpověď přináší reportážní pásmo nazvané Muž, který má rád břízy.

Příroda má klíč k nápravě

Procházka po velkobítešských lesích začala v mladém lese, který vyrostl v místech, kam před čtrnácti lety vpadla větrná kalamita a pobořila sedm hektarů smrkové monokultury. „Je to v podstatě kalamita stejného významu jako kalamita kůrovcová,“ vysvětluje Jiří Nohel.

Břízy v lese poblíž Velké Bíteše|foto:Alena Blažejovská,Český rozhlas

„Ať kůrovec, nebo vítr jsou součástí obnovy smrkového lesa. Lesa, který jsme jako lidé nebo lesníci uměle implantovali do nižších a středních poloh. Přitom je to ekosystém vystavěný na horské polohy a na svou specifickou obnovu, což je periodický celoplošný rozpad. Jsme v krásné lokalitě plné bříz, přípravných dřevin, pod kterými začínají podrůstat malé smrky, duby různé velikosti,“ líčí Jiří Nohel.

„A kdyby byla vegetační doba, tak na zemi uvidíme spoustu malých lístečků, jak sem ptáčci nanosili semenáčky. Příroda to má krásně zařízené – sojky roznáší žaludy a schovávají si je různě do děr. Pak zapomenou a ony vyklíčí a vyrostou. Tady na tom místě vidíme, jak si příroda sama krásně poradí s kalamitou. Příroda má klíč k nápravě.“

Podle Jiřího Nohela nastal čas využít kalamitu či krizi ke změně myšlení. „Musíme začít pěstovat rozrůzněný les. Rozrůzněný výškově, věkově, les pestrý. A takový les tady teď vidíme.“

Kouzelné vlastnosti břízy

A proč se Jiří Nohel představuje jako „muž, který má rád břízy“? – „Bříza je můj nejmilovanější strom jednak kvůli své kráse, tvaru a barvě, ale je fascinující i z toho hlediska, že má překrásnou strategii přežití, je téměř dokonalou hříčkou přírody. Oproti jiným stromům na ní celoročně dozrávají semena a bez jednoho měsíce neustále z ní tato semena opadají, přičemž už od osmi let plodí. Kolem břízy se pořád mění prostředí, ta kulisa, to divadlo. A do tohoto měnícího se prostředí bříza neustále pouští semínka, a tak může vždy zajistit, aby kolem nevznikla Sahara, aby nebyly zabíjeny mykorrhizní houby, aby nedocházelo k degradaci, odplavování půd. To je vlastnost břízy. Zároveň je na ní úžasné, jak na jaře, kdy do lesa svítí slunce, ty malé semenáčky chrání světlezeleným přístinem. V polovině léta zase už ztratí polovinu listí, začne propouštět světlo, a to je zrovna ta doba, kdy druhy jako dub ukládají nejvíc zásob do kořenů. Bříza je důmyslně vymyšlená jako dřevina, která si má poradit s kalamitou.“

Jiří Nohel dál vysvětluje, že bříza také „vychovává“ okolní malé stromky, a ukazuje, jak má vypadat zdravý les.

„Příroda nabádá pozorné srdce k tomu, aby vypozorovalo, že si přeje rozrůzněnost.“
Jiří Nohel

Lesnictví přitom dosud považovalo břízu za plevel. Pokud jde o ekonomické zřetele, bříza má navíc kvalitní a krásné dřevo.

Uklizený les

Soudobý člověk si přitom představuje, že v krajině musí být všechno „uklizené“, stejnorodé, vybetonované. „Nejinak je tomu v lese,“ podotýká lesník. „Les ale potřebuje divokost, aby tam tlelo dříví, aby tam vznikaly všechny ty biologické procesy, kdy se uvolňuje fosfor a draslík z rozkládajícího se dřeva, a společně s listím utvářely půdu. Ale těžko to lidem vysvětlovat.“

Společnost měla nemocný pohled a teď se podle Jiřího Nohela těžko smiřuje s tím, že se musí dívat na lesy, které jsou rozlámané a usychající. „Ale to je jenom úhel pohledu. Teď je velká šance uchopit to a začít pěstovat lesy podle biologických zákonů. Jinak nás čeká zase jenom další kalamita.“

Jiří Nohel nás provází po „svém“ přírodě blízkém lese, který se daří pěstovat v souladu s přírodními procesy. „Nejvyšší lesnická disciplína se nazývá výběrný les, když člověk už si chodí do lesa jen citlivě vybírat a nechá tvořit samotnou sílu přírody, aby si les sám ukazoval, jak chce žít…“

Mokřadních jezírek vzniklo letos dvanáct, počítá Jiří Nohel. Další se chystá vybudovat|foto:Alena Blažejovská,Český rozhlas

Nadějné vyhlídky

V roce 2020 už se podle lesníka snažíme dívat dopředu. Přivádí nás také k novému mokřadnímu jezírku o velikosti cca 20 x 40 metrů. „Má jenom 1,30 metrů hloubku, aby se z něj voda odpařovala. Takovýchto jezírek jsme letos na našem spravovaném majetku postavili dvanáct, takže jich teď máme v lesích kolem pětadvaceti a další se chystáme budovat. Je to péče o zásobu vody a taky oživení prostředí směrem k obojživelníkům a k různým jiným formám života, než je jenom ten hospodářský,“ vypráví Jiří Nohel.

„Na výstavbu mokřadů nepobíráme žádné dotace ani nevytváříme projektovou dokumentaci, je to v podstatě jen díra do země. Pozveme bagr, který tady čtyři hodiny pracuje, zaplatí se asi čtyři tisíce korun a vznikne takováto tůň. Samotného mě zaráží, jak rychle se do jezírek vrací život. Tohle jezírko jsme budovali v září a už vidím, jak v rožku skupina okřehků plave po hladině. Nedávno  jsem tady potkal párek kulíků říčních a příští rok už tohle jezírko bude plné života,“ pochvaluje si lesník.

Co lesní kalamita přinesla Jiřímu Nohelovi?

„Dva veliké úžasy. Jeden byl bolestný, který jsem prožíval, když kalamita započala a nabírala na síle. Do této doby jsem nikdy netušil, jakou má příroda sílu – jak se dokáže rozpadnout a vzít si zpátky to, co jí patří. Ten druhý, krásný úžas byl ještě větší, silnější a slavnostnější a spočívá v tom, že bych nikdy netušil, jak rychle si příroda dokáže s kalamitou a s tím, co se stalo, poradit. Příroda sama si vrací rozrůzněný les a vlastně k tomu vůbec nepotřebuje člověka. Nejlepší by bylo, kdybychom si jako lesníci vzali na dvacet roků dovolenou a přestali do lesa tím naším naučeným myšlením vstupovat a nechali přírodu, aby si ty věci utvořila sama tak, jak je chce ona, a ne jak je chceme my.“

Samotného mě zaráží, jak rychle se do jezírek vrací život, říká Nohel|foto:Alena Blažejovská,Český rozhlas

„V tom jsem také našel odpověď na svůj ekologický žal, kdy jsem také míval strach o lidskou existenci a o to, co bude s mými dětmi,“ svěřuje se Jiří Nohel. „Myslím si, že není důvod ke strachu, který by nás měl přivádět k úzkosti z toho, co s námi bude. To je jenom epizoda v životě přírody. My v ní dál budeme žít, my se přizpůsobíme. A nebude to ani tak bolet, jak si všichni myslíme. Ukazuje se, že ty nejcennější ekosystémy jsou tam, kde zaniklo lidské činění. Příroda nemá problém si s těmito věcmi poradit.“