Milan Uhde: Aprílové řádky o humoru

„Pane šéf,“ řekla slečna Karla jakoby mimochodem a soustředěně se věnovala břitvě a   zákazníkově namydlené tváři, „máte jít za panem Jamborem.“

Seděl jsem na sousední židli, už nikoli dětské, protože mi bylo skoro šest, a pan šéf Kratochvíl se zabýval mými vlasy. „Kdy volal?“

„Ráno, než jste přišel. Bude džemborí.“

Porozuměl jsem, že jde o oslavu, jakou šéfův kamarád v protější denní vinárně pořádal při nejrůznějších příležitostech, a nedivil jsem se, že pan Kratochvíl bleskově dokončil práci a obrátil se na mého tatínka: „Pardon, pane doktore, Karla vás obslouží.“ Svlékl bílý plášť a vyrazil ze dveří.

Vrátil se ani ne za pět minut a plášť si oblékl.

„Pane šéf,“ podotkla slečna Karla, „apríl.“

„To byl blbej fór, viď?“ pokáral ji pan Kratochvíl tím povýšeněji, že oslovil mne.

Poprvé jsem tenkrát narazil na skutečnost, že vtip umí nejen rozesmát, ale taky uvést do trapné situace a být jak používán, tak i odmítán. Později jsem poznal, že umí i leccos jiného.

Když mi bylo víc než dvacet, dopátral jsem se – hodně opožděně – toho, co mi rodiče za německé okupace zatajili: že jsme s maminkou o vlásek unikli transportu do Terezína a případně dál. Zamiloval jsem si židovské anekdoty, a to pro jejich otevřený vztah k věcem posvátným, jako je například příslušnost k rodině, církvi, politické straně, národu a rase, a poměr k hodnotám jako ideál, cit a láska, ba dokonce i majestát lidské konečnosti. Ano, zvláště jsem si oblíbil humor temný až černý a rád si opakoval příběhy situované například mezi pohřební přípravy, kdy hosté marně čekají, až se dostaví čerstvě ovdovělý muž. Švagr ho nakonec objeví v posteli se služkou. „Nathane,“ zhrozí se, „víš, co děláš?“ „Nevím,“ křičí Nathan. „Jak to mám vědět ve svém bezmezném bolu?“

Jan Skácel, básník a šéfredaktor časopisu, v jehož redakci jsem pracoval, nebyl naopak černým humorem vůbec nadšen. Prohlásil, že se jím projevují rozmazlení měšťáčtí chlapci. Nejsem si jistý, zda to myslel doslova, nebo tím jen vyjadřoval kritické mínění o mně, ale příchylnost k tomuto typu žertování mě provázela napořád. Když začátkem sedmdesátých let vypukl další protikulturní pogrom, odreagovával jsem se četbou velkého vídeňského souboru židovských anekdot. Jako nevyčerpatelný pramen se navíc ukázala má bratislavská teta. Znala i některé, jež panu sběrateli Chajimu Blochovi unikly. Od ní jsem třeba vyslechl, jak Kohn v hospodě pozdě večer zemřel při kartách na infarkt a jak to šel Silberstein začerstva sdělit rodině. Taktně, tak to výslovně slíbil kamarádům. Zazvonil a do otevřeného okna zavolal: „Bydlí tu vdova Kohnová?“ „Kohnová jsem,“ ozvalo se shora, „vdova ne.“ Odpověděl: „Chcete se vsadit?“

Snažil jsem se obohatit rozhled o původní české zdroje a uvědomil si, že jsou mohutné. V osmdesátých letech jsem si doma rád prozpěvoval prastarou a předlouhou píseň o tom, že „na severu v Africe / stojí stará věznice“ a mezi trestanci se povaluje „Babinskej, / známej lotr mexickej“. Znal jsem ji od dětství, ale k pochopení jejího širokého účinu dospěl rovněž opožděně. Pod souhrnným dojmem z dlouhodobých tuzemských zážitků jsem totiž začal vychutnávat zejména předposlední dvojverší, v němž odsouzenec volá: „Usekněte mně hlavu, / ať mám ňákou zábavu.“

V uplynulých měsících jsem si to aktivně připomínal. Připadá mi, že mi černý humor byl po léta a zůstal dodnes pokusem zaříkat strach z neznámého nebezpečí a ze smrti, kterou na nás chystají osud nebo vládnoucí zločinci. Myslím teď konkrétně na někdejšího policejního plukovníka, který se stal prezidentem jedné nedaleké velmoci. Historický Babinský ani hrdina té písně sice nijak nesouvisejí s panem Putinem, ale přesto mi její zpěv přináší určitou úlevu. Zazpívám si ji pro sebe i dnes. Už se těším na pointu, na absurdní a zvučný rým: „Tak mu hlavu usekli / až po samou fusekli.“