Milan Uhde: Příběh o pomoci

Do vesnice, kde místní kněz Grigoris právě rozdělil role pro ochotnickou inscenaci pašijových her, přichází skupina vyhnanců. Hledají útočiště poté, co jejich obec zničili Turci. Grigoris se obává, že přijmout je znamená ohrozit spokojený život dědiny. Použije výjevu s uprchlicí umírající hladem, označí za příčinu její smrti choleru a utečence pošle pryč. Naproti tomu se pastýř Manolios, vybraný do úlohy Ježíše, vžívá do své divadelní postavy natolik, že spolu s přáteli začne exulantům přímo pomáhat. Spor se vyhrotí do násilného střetnutí, ve kterém jeden z vesničanů Manolia zabije.

Operu jsem viděl třikrát a zážitek si zpřítomnil při sledování zpráv a reportáží o současné Ukrajině. Na rozdíl od Grigorisových farníků neměli sousedé napadené země možnost volit mezi solidaritou a nezúčastněným přihlížením, případně jednoznačným odmítnutím. Postarat se o ženy a děti, prchající před vraždou z rukou agresorů, se jevilo jako samozřejmé. Vždyť ukrajinští otcové a muži vedou obranný boj a krvácejí také za nás. Na péči o statisíce štvanců se podíleli a podílejí Poláci, Slováci i Češi, ohlásila se Evropská unie a další podporovatelé.

Vůči ne tak dávné vyhlídce na příliv muslimské emigrace se přitom většina Čechů vyslovila ostře negativně. Tehdejší premiér na ironickou otázku německé kancléřky, zda by přistoupil na převzetí alespoň jednoho azylanta, odpověděl beze smyslu pro humor a obyčejný soucit, že k nám nepustíme ani jediného. K ukrajinským příchozím se naše společnost naopak zachovala a dosud chová obdivuhodně.

Jenže to vypadá, že se období, po něž mezi námi budou žít statisíce bližních, kteří mluví cizím jazykem, byť slovanským, a liší se od nás hluboce vžitými návyky, bude počítat spíš na léta. Obtíže se už rýsují. Stoupající zdražení a perspektiva snižující se životní úrovně hrozí výrazným zchudnutím všem, zejména půldruhému milionu nejchudších. Jak se smíříme s finančními a dalšími výhodami, které vláda nabízí Ukrajincům, zatímco své lidi prý nechá v nouzi? Už jsem na to téma slyšel i politicky zištné stesky v parlamentu a mimo něj.

Vyslechl jsem však také vyprávění, jak v nemocnici při momentální nepřítomnosti tlumočnice vnikla do ordinace mimo pořadí ukrajinská matka s dítětem, jehož potíže, které se ukázaly jako banální, žádala řešit s pomocí testů. Normálně se na ně čeká čtvrt roku. Vstřícná lékařka se s přispěním tlumočnice dlouze snažila věc vysvětlit. Bez úspěchu. Nakonec ztratila trpělivost. Čekárna se rozzlobila a byla zlá. Taková nedorozumění třeba předpokládat a předcházet. Může ovšem zapůsobit i jiná bariéra než jazyková. Umění pomáhat je náročné a učit se mu nutno za provozu. Dokáží to organizačně zvládat úřady, které tradičně bývají nepružné a nevynalézavé?

Vracím se k Řeckým pašijím. Autoři vyjádřili sympatie s Manoliem, jehož oběť inspiroval Ježíš. Odsoudili viníky bloudění napříč světem a dějinami, které se stalo osudem marných hledačů bezpečí. Ale nám, pospolitosti, kterou křesťanský příklad většinově nezavazuje, zbývá jen postoj motivovaný občansky.

Jak vysoko za něj zaplatíme? Obstojíme se ctí? Za mého života jsme se v tom směru vzepjali třikrát. Myslím mobilizaci v osmatřicátém, srpnový odpor proti okupantům a listopadovou manifestaci pro demokracii a svobodu. Pokaždé následovalo selhání politiků a pád: protektorát, normalizace a blbá nálada završená privatizací státu. Jenže tentokrát je situace odlišná. Ukrajinské ženy a děti zůstanou mezi námi a s námi. Někteří z nás možná zalitují, že pomáháme. Ale společný příběh o pomoci prožijeme do konce. Uniknout z něj nemůžeme. Není kudy ani kam.