Michael Sodomka: Být na sebe trochu hodní

Netroufám si tvrdit, do jaké kategorie se zařadím. Jen vím, že už jsem hloupostí za svůj život vyprodukoval opravdu hodně. Naštěstí je mozek natolik laskavý, že je vypudí ze vzpomínek. Jiné pak vedou k diskuzi, protože co už hloupost je, a co není, že ano? Pak tu ale máme kardinální nesmysly, které dovedou strašit v hlavě i po letech. Já alespoň u některých svých doslova žasnu, jak mi mohly přijít na mysl. Nebo jak jsem je dokonce mohl vyslovit?

Jmenuji jeden za všechny. Seděl jsem v hospodě s několika známými a povídalo se. Čas utíkal, hladina alkoholu v krvi se zvyšovala a já se přestával hlídat v tom, co zrovna vykládám. Až jsem se nakonec dostal k myšlence, která mi v tu dobu přišla přinejmenším trefná, přinejlepším přelomová. Vyjádřil jsem závist vůči literátům z minulosti, kteří třeba ani nemuseli být příliš geniální, aby slavili úspěch. Stačilo jim mít špetku talentu, něco řemesla, a zbytek za ně v podstatě „odpracoval“ život ve dvacátém století, se všemi hrůzami, které přineslo. Konflikt a velká témata rodila sama historie. K žití žádná sláva, ale zase bylo o čem psát. Naše generace oproti tomu dostala do nového milénia nadělenu v podstatě bezpečnou a bezčasou dvacetiletku. Významné problémy byly pro mladého kluka z České republiky jen něco abstraktního, nehmatatelného z televize nebo internetu. Vzdálené kdesi v nedostižné dáli. Jedinec s velkými literárními ambicemi musel buď vycestovat, aby jim byl blíže, anebo mu nezbylo než se pokusit reflektovat vlastní osobní konflikty. Tento druhý způsob se po prvotním okouzlení jedinečností vlastního života a trablů u většiny adeptů ukázal jako velmi náročný. Nemáme co zažít, tak o čem psát? To byly mé starosti. Na prahu dalších dvaceti let jsou problémy mnohem blíž. Není to o tom, že člověk dospěl. Jednoduše jsou mnohem hmatatelnější. Možná opravdu zrodí pár silných příběhů, ale že bych z toho měl radost, to se opravdu říct nedá. Dá se říct pouze to, že má tehdejší úvaha byla přinejmenším nezralá.

V současné době by, alespoň podle mého dřívějšího já, mělo ono veledílo vzniknout téměř automaticky. Žádné jsem ovšem nevytvořil. Namísto toho jsem se v pozměněné atmosféře musel naučit alespoň co nejlépe fungovat. Opět bylo na čase zaujmout nějaký pevný a neotřelý postoj. Nejlépe nějaký, který nebude tak očividná provokativní pitomost. Nějaký, který se mi nevrátí a neomlátí za pár let o hlavu. A ideálně si ho obhájím, ať se přihodí cokoliv.

Jeden takový skutečně přišel. Tentokrát ovšem nešlo o nic, co by souviselo přímo s literární tvorbou. Spíše se jednalo o určitý postoj k životu, který je zkoušený všemi možnými deprimujícími zprávami, které se na člověka sesypávají z médií a před kterými nemá šanci utéct žádná sociální bublina. Co spojuje novou myšlenku s tou starou, je, že určitou roli sehrál alkohol. Jinak se ale kulisy i kontext výrazně mění. Dobře si pamatuji, že se jednalo o únorové ráno po velmi příjemném, ale náročném večírku. Vlastně mu předcházela celá série bujarých večerů, jejichž intenzitě velmi napomáhal program, kdy se tentýž kolektiv snažil přes den zlepšovat divadelní představení, které se rodilo velmi nelehce. Jednoduše intenzivní pracovní proces s pravidelným večerním ventilem.

Ačkoli bohužel trávím spoustu času s mobilem v ruce, tehdy na to nějak nebyly myšlenky. Měl jsem jiné starosti než číst, co se děje ve světě a co se chystá. A tak se mi přihodilo to podivné ráno, kdy jsem stál u kávovaru v divadelní zkušebně a rozespalý přijímal od kolegy zprávu o tom, že začala válka na Ukrajině. Ne že bych o konfliktu netušil vůbec, ale zpočátku jsem mu nevěnoval přílišnou pozornost. Stejně jako necelé dva roky předtím covidu. Bezprostředně po plném uvědomění si východní reality jsem neznal dopodrobna všechny souvislosti, ale pozměněná nálada v hereckém souboru přehlédnout nešla. Veselí z večera bylo totam. Po večírku přišlo těžké vystřízlivění. Mé staré já toužící tavit průšvihy do literárních skvostů by asi zaržálo radostí. Jenomže na to jsem neměl ani pomyšlení. Přesně naopak. Chtěl jsem dál zkoušet, dál pracovat, žít ve svých kolejích a byl jsem rád, že to je možné, že konflikt přece jen není tak úplně blízko.  Byl i nebyl. Kamarádka, která s námi ještě večer předtím seděla u piva, a očekávalo se, že bude sedět znovu, po zkoušce zmizela s omluvou, že je smutná kvůli tomu, co se děje ve světě, a že se omlouvá, ale nikam s námi tentokrát nepůjde.

Obdobných reakcí začalo v mém okolí přibývat. Nejen těch smutně odevzdaných, ale také vysloveně znepokojivých, nervózních, vycházejících z nejistoty, co se bude dít dál, jak to zasáhne naši zemi a zda mocichtivý šílenec v Rusku neudělá to úplně nejhorší. Fatální závěry jsem zaregistroval i u lidí, od kterých bych to vůbec nečekal. Já se ale vážně nechtěl vzdát svého současného duševního nastavení, v němž mi bylo dobře. Proto jsem se rozhodl, že sice budu solidární, ale nepřestanu si uvědomovat, že v případě zásadního konfliktu bezprostředně u nás nenadělám stejně nic a drtivá většina toho krásného, co v životě mám, může zmizet. Našel jsem v tom paralelu s prvním lockdownem, kdy jsem trpěl při zamyšlení nad všemi zajímavými věcmi, jež jsem ledabyle odkládal v domnění, že je budu moci učinit kdykoli později. Tato krize je úplně jiná. Hrozí jinými způsoby, přichází odjinud a je třeba se tomu přizpůsobit. V tomto případě si nekazit klidné prosté dny, když to není bezpodmínečně nutné. Užívat si všeho nám milého víc než doposud a ve větších dávkách, neodkládat věci, po nichž toužíme, a zkoušet štěstí i u těch méně pravděpodobných. Co když jednou nebudou tak jednoduše možné, jako je tomu dnes? S tím souvisí i potřeba být vůči lidem ve svém okolí chápavější, milejší a laskavější. A to včetně sebe. Být na sebe třeba jen trochu víc hodní, ať už jsme, jací jsme.

Snažil jsem se dodržovat tuto zásadu, a zároveň se pokoušel nakazit své okolí, což se ovšem ne vždy setkalo s úspěchem. Někteří lidé najdou negativní stránku téměř na všem, jiní zase mají reálné a naprosto vážné starosti, které nechci ani na vteřinu zlehčovat. I tak si ale myslím, že tentokrát jsem si úplnou hloupost nevymyslel. Sám jsem možná i díky nové zásadě zažil věci, které bych dřív nezažil. Věci krásné i věci méně povedené. Ale to k tomu asi patří. A jinak to prozatím nechci.