KALI – osobnost brněnské kultury a muž mnoha profesí. Vyšla monografie o Františku Kalivodovi

František Kalivoda – zkráceně KALI, jak ho oslovovali jeho přátelé – se narodil roku 1913 v Brně. A jak hned v úvodu připomínají editoři publikace, která vznikala více než deset let, Markéta Svobodová a Jindřich Chatrný: přestože Kalivoda strávil většinu svého života v pohybu a na cestách, místem, kam se neustále vracel, bylo právě jeho rodné Brno. Architekt, designér, typograf a pedagog – pod tímto výčtem Kalivodových profesí se skrývá neuvěřitelně široký záběr jeho aktivit. Jednou z nich, kterou v brněnském prostředí nelze vynechat, bylo jeho působení v literárním časopise Host do domu, v jehož výtvarné historii zanechal František Kalivoda výjimečnou grafickou stopu. Úprava jeho obálek se vymykala koncepci všech předchozích i následujících typografů.

František Kalivoda také redigoval a graficky připravil k vydání první poválečnou rozsáhlou publikaci Brno, vůně jednoho města. Procházka městem mezinárodních veletrhů. Redakce této knihy měla dva pracovníky – Kalivodu a jeho sekretářku.

Spisovatel Ludvík Kundera vzpomínal: „Na knihy a vůbec tiskoviny, jejichž podobu navrhl, při realizaci pilně dozíral. Svému typografickému principu vyrůstajícímu z 30. let, zůstal věrný vlastně nadosmrti. V dobách, kdy slovo sponzor bylo dosud neznámé, praktikoval v těchto knihách praxi, o niž dnes těžce usilujeme. Na brněnských monografiích se například finančně podílely největší brněnské továrny, jednotlivé archy se tiskly v různých tiskárnách a pak se, asi pracně, skládaly. Tehdy jsem pro Františka Kalivodu vymyslel lichotivou charakteristiku: muž, jenž kráčí na nejzazší hraně mezi státní cenou a kriminálem. Prodrat se džunglí předpisů a přimět zaostalé a těžkopádné tiskárny, aby ty knihy tak a nejinak vyrobily, to byl výkon hodný kouzelníka!“

Architekt a grafik

Autoři rozsáhlé publikace o Kalivodovi připomínají: „Vrcholem autorské poválečné knižní grafiky Františka Kalivody jsou publikace, které od konce 50. let a v průběhu 60. let vytvářely moderním designem vizuální identitu města Brna a budovaly jeho ikonickou značku veletržního města jako centra mezinárodních strojírenských veletrhů, pořádaných v jednom z nejpůvabnějších architektonicky cenných modernistických výstavních areálů Evropy.“

Přestože Kalivoda byl svojí profesí architekt, z jeho návrhů se realizovalo jen několik – k těm významnějším patří vila slavného tanečníka Ivo Váni Psoty na Žlutém kopci v Brně.

Zcela unikátní byly ovšem Kalivodovy osobní vazby na světové i domácí osobnosti z širokého spektra uměleckých sfér – za všechny jmenujme alespoň Le Corbusiera, Hanse Arpa, Maxe Ernsta, Bedřicha Václavka, Bohuslava Fuchse, Karla Högra, Františka Kožíka a další. Tyto kontakty, doložené bohatou korespondencí, ilustrují nejen významné zapojení Brna do mezinárodní sítě modernismu, ale také umělecké, kulturní, společenské i politické dění v Československu ve složitém 20. století.

Zájem na obnově vily Tugendhat

A ještě připomeňme jednu událost, která patří do dějin světové architektury. V listopadu 1967 navštívila poprvé téměř po třiceti letech Grete Tugendhatová Brno a svou vilu v Černých Polích, kterou opustila i s rodinou v květnu 1938. Její návštěva se uskutečnila pouze díky Kalivodově osobnímu pozvání.

Své zážitky popsala v dopise Kalivodovi po návratu z Brna: „Byla jsem minulý týden poprvé za 29 let v Brně a byla zcela zděšena stavem domu. Stavební změny, které byly udělány, jsou tak zlé, že si vůbec nelze učinit představu o tom, jak dům původně vyhlížel, a nelze ho dnes v žádném případě nazývat hezkým. Vůbec by nikomu nemohlo přijít na mysl, že se tu jedná o nějaké zvláštní stavební dílo.“

Návštěva Grete Tugendhatové v Brně a její osobní setkání s Františkem Kalivodou zintenzivnilo jejich společný zájem o obnovu vily. Žádný z nich se jí nedožil; světoví architekti ale dodnes citují Kalivodův výrok, že „vila Tugendhat je revolucí ve stavbě obytného domu.“

František Kalivoda zemřel předčasně v roce 1971 ve věku 58 let. Na jeho pracovním stole zůstaly nedokončené práce a projekty jako svědectví o člověku, který nedovedl žít bez tvořivého vypětí. Ludvík Kundera ve svých vzpomínkách zanechal toto svědectví: „Tajnosnubný architekt, o němž všichni byli tiše přesvědčeni, že zůstal starým mládencem, si ponechal právo překvapení na sám konec: smuteční oznámení podepsala jeho vdova.“