Vánoce bývaly krásné hlavně v tom, že jsme spolu byli jako rodina
O tradičních romských vánočních zvycích s Michalem Šamkem. Vyprávěí připravila Rena Horváthová.
„Vánoce u nás bývaly krásné. Nebyly sice tak bohaté jako dnes, kdy existuje spousta možností v nakupování dárků, atd. Ale byly krásné v tom, že jsme byly spolu jako rodina. Tradice byly stejné jako v jiných romských rodinách. Jako děti jsme čekaly na to, až tatínek přinese stromek. Když se ustrojil, chytily se všechny děti za ruce a zpívaly jsme romské písně a koledy.“
„Zkrátka – i když stromek a dárky nebývaly jako dnes, byli jsme vděční za každou maličkost, kterou jsme dostali a moc jsme si toho vážili. Tatínek pracoval v cihelně a uměl proto z hlíny krásně vytvarovat třeba hračky – pejska, autíčka, atd. Já si těch keramických dárků strašně vážil, protože byly opravdu krásné a já si s nimi hrál.“
Na štědrovečerní tabuli rodiny Michala Šamka se původně podávala jen tradiční romské jídla. Avšak od 70. let se začaly objevovat dnešní tradiční pokrmy.
„Samozřejmě šinga a bobalky, goja, pišota. Romská jídla, která znali naši rodiče, ta patřila k romským Vánocům. Řízek s bramborovým salátem se u nás objevil, až když mi bylo 12 nebo 13 let. Je pravda, že jsme měli vlastní zvířectvo, takže prase se u nás na Vánoce zabíjelo pravidelně. Spíše jsme jej ale pekli. Takže řízky nebyly zvykem, až později.“
Ozdoby na vánoční stromeček si tvořili ručně z barevného papíru.
„Ve škole jsme vyráběli řetězy z barevného papíru. Díky tomu, že tatínek pracoval v cihelně, tak na každé dítě se díky ROH braly kolekce. A nás bylo šest dětí, takže jsme měli dvanáct kolekcí. Náš stromek tedy ani tak nebyl o skleněných ozdobách, ale spíše o čokoládách. A o klasických svíčkách.“
Vinšování bylo v rodinách tradičním zvykem. Mělo zajistit vyhnání veškerého zla z domácnosti.
„Na tác se položil chleba, do něj se dala svíčka, celé se to obsypalo solí a šlo se ven. Do hrníčku se hospodyňce, tedy naší mamince, přinesla voda. Ona s ní pak pokropila všechny rohy, pokaždé romsky řekla, aby z domu odešlo všechno špatné a zlé a přišlo štěstí. Teprve pak nás pustila dovnitř. Všichni jsme se posadili ke stolu, od kterého podle tradice nikdo nesměl vstávat, jenom hospodyně, která mohla obsluhovat. Říkalo se, že kdyby někdo odešel od stolu, příští rok u něj sedět nebude.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
