Sto let od narození autorky Želar Květy Legátové připomínáme pásmem dopisů

Zlín, podzim 2009

Milá Věro,

předevčírem, když jsme u Tebe s kočkou Mourou, kocourem Fifinem, Tvým „téměř synem“ Jirkou Buďou a redaktorem časopisu Instinkt Milošem Kozumplíkem slavili devadesátiny, zapomněl jsem se Tě zeptat, jestli je možné, aby lidé vytvořili spravedlivou společnost. Asi jsem se přecpal obloženými chlebíčky a přiopil vynikající frankovkou. Až se Ti bude chtít na tu pořád omílanou otázku odpovědět, napiš mi. Moc se těším na Tvůj povznášející pesimismus.

Se zimou na krku srdečně zdraví

Tonda

17. listopadu 2009, Brno

Milý Toňo,

moc se omlouvám, ale jak vidíš, nic nestíhám. Až Ti bude devadesát, tak to probereme. – Posílám Ti poděkování do PEN klubu, fotky a svůj názor na lidskou civilizaci, což neber vážně. Lidstvu totiž nijak nefandím. Náš malér je v tom, že si příliš uvědomujeme a příliš ceníme svou individuální existenci, a svět kolem nás, jehož jsme součástí, vidíme jen jako soukromé loviště. Naše individualizované vědomí nás vede k tomu, že nedoceňujeme přirozené souvislosti – tj. naše životní podmínky a mantinely. Historie nás učí, že tomu tak bylo odpradávna. Ti, kteří se pokusili vybočit z tohoto, řekněme, „začarovaného kruhu“ a hlásali nepříjemné PRAVDY, byli včas zlikvidováni. Tak se stalo, že ačkoli teoreticky usilujeme všichni o totéž – můžeme tomu říkat dobrý životní pocit –, v praxi se stáváme kořistí toho, co chceme ukořistit, nazvu to biblicky: MAMONU, MOCI, PÝCHY. Můj názor ovšem není tak tristní. Tohle si více či méně uvědomujeme. Takže dobrý základ by tu byl. Jen se ho držet. Jsem šťastná, že znám lidi, kteří to dokážou.

Se srdečnými pozdravy

Věra, Fifin a Moura

Zlín, květen 2010

Milá Věro,

a výjimečně i Květo, protože nastal Tvůj měsíc. Ale vtipkování stranou. Před pár dny jsme s Janou Štroblovou na Tebe vzpomínali. Neškytalo se Ti? Jde o tu knížku o zvířatech, kterou se pokusíme napsat společně jako nějaká „literární úderka“ (chacha!). Říkalas, že kdesi máš nepublikované texty a až se Ti je podaří najít, pošleš mi je, abychom měli čím začít. Tož hledej, najdi, pošli. Netrpělivě čekám.

Vinšuju Ti rozkvetlý máj a přidávám oblíbená slova Tomáše Bati: Buď práci čest!

Tonda

13. června 2010 (na sv. Antonína), Brno

Milý Toňo,

povzbuzena Baťovými slovy, která bohužel ušpinil soudružský pozdrav, vrhla jsem se do hledání. Výsledek přikládám. Moc toho není, měla jsem košatější představu, ale aspoň zbude místo pro Tebe a Janičku. Mé zvířecí příběhy, jak hned poznáš, jsou psány ich-formou a vypráví je kočka. Dala bych jim název MYŠLENKY KOČKY DAJDY a uvedla je následující předmluvou.

Když jsem ještě lezla po čtyřech, nacházela mě matka nejčastěji v králičí boudě (ten pohyb stébla – stále se zkracujícího – z koutku do koutku!) nebo na smetišti mezi slepicemi. Znala jsem všechny odstíny slepičího projevu: od sotva slyšitelného blaženého vrnění – to když mi některá seděla na klíně a na hlavě cítila teplo mé ruky – přes rytmické kvokání matky, vedoucí zahradou dosud neopeřený houfec mláďat, až po varovný poplach před číhajícím nebezpečím. Ani psi, kočky, kozy neunikli mé pozornosti, se všemi jsem dennodenně vedla přátelské rozhovory. Uměla jsem kvokat, vrčet, štěkat, kokrhat, mňoukat, prskat… pískat, vrnět, chrochtat. Přiznávám, že jsem už tehdy byla dost užvaněná. I když jsem později získala kamarády mezi stejně starými děcky v sousedství, na své zvířecí přátele nedám dodnes dopustit. Nikdo z nich mě nikdy nezradil, neobelhával, nepomlouval, neponižoval, nezáviděl mi, nekřivdil, nezotročoval mě, neurážel a nemlátil. Přátelství se zvířaty nás jen a jen obohacuje. Má ovšem i svá úskalí. Stanete se buď vegetariánem, nebo kanibalem.

Květa Legátová, překladatelka „MYŠLENEK“ do češtiny.

Co tomu říkáš? Pospěš si! Srdečně zdravíme!

Fifin, Moura a Věra

Další dopisy mezi Květou Legátovou a Antonínem Bajajou si poslechněte v přiloženém audiu.