Radek Štěpánek: Chvála věcí tváří v tvář ohni

Konečně jsme se přestěhovali. S malou Julou nám to trvalo několik únavných měsíců. Tereza balila a já jsem přenášel všechny ty věci ve stovkách krabic a krabiček, hromady hadrů, desítky rostlin, které žijí s námi. Po práci, kdy jindy, v té tmě, která teď trvá tak dlouho. Byl jsem nevrlý, docházela mi síla i nervy, věcí navíc jako by ani příliš neubývalo. Ale ten nepořádek, který po nich zůstával! Pak přijeli stěhováci, se kterými jsme do dodávky odnosili všechen nábytek. Nakonec v bytě zůstala už jen knihovna a v ní tři a půl tisíce knih, které snad odnosím v následujících měsících, pár příborů, talířů a jeden hrnec, ve kterém se dá uvařit všechno.

Teď holky spí a já sedím před kamny v novém obýváku, slyším, jak oddechují a občas se převalí, dělí mě od nich jen prosklená zásuvná stěna. V kamnech praská. Když jsem je zapálil před pár měsíci poprvé, dřevo v nich sice chytilo rychle, ale po pár minutách nepozornosti mi zhasla. Bylo to pro mě zklamání, protože právě ta kamna byla jedním z důvodů, proč jsem se na malé město tolik těšil. Rád si o sobě myslím, že to s ohněm umím, takže to byla potupa. Po pár pokusech mi došlo, jak korigovat přívod vzduchu při podpalu a teď už se naštěstí nemýlím. Koukám se do plamenů a sbírám síly. Bylo to moje páté stěhování ve čtyřech letech. Nejdřív po rozchodu z bytu, kde jsem žil s tehdejší přítelkyní, ke kamarádovi, který se v tu dobu taky rozešel. Pak do Netolic, do jedna plus jedna po babičce. Tam za mnou začala jezdit Tereza. Odtud pak na Černá Pole do podnájmu. Odtud do bytu, kterému jsme se upsali hypotékou v Bystrci. A naposled do domečku v Telči, blíž k babičkám a dědům, které Jula potřebuje a které tím spíš potřebujeme i my, což nám došlo nejvíc v posledních dvou letech lockdownů.

Koukám do plamenů a nemám sílu na nic ani pomyslet. Poprvé v životě mi plameny nic nepřipomínají. Celý podzim jsem ležel mezi psanými slovy, mezi knihami, a teď nemám sílu ani nic napsat. Koukám se do ohně a vidím sám sebe jako ohořelé poleno, které potřebuje otevřít přívod vzduchu, aby se na něm plameny zmátořily, a pak další poleno, které by hořelo s ním. Takže to není tak hrozné, přeci jen mě něco napadá! Dívám se do plamenů a pak mi dojde: sedím v pokoji a dívám se do plamenů! Zaměřím svou pozornost na rozpálené sklo, které mě dělí od ohně. Jak úžasné to sklo je! Najednou cítím obdiv k člověku, který je nějak vyrobil. Nechápu to, já bych něco takového nesvedl. Ale co bych já vlastně svedl vyrobit? Vyrobil jsem si krásný bambusový prut, jenže ten je seskládaný z dílů, které před desítkami let slepil někdo jiný. Když o tom tak přemýšlím, nedokázal bych vyrobit skoro nic. Ani kelímek od jogurtu, láhev na vodu, talíř. Jednou na čundru jsem si vyrobil z kusu kůry a větve borovice lžíci a vidličku, protože jsem si zapomněl příbor. Jak by se mi tenkrát hodila plastová lžíce odněkud z fast foodu. Ale nebyla, tak jsem vyřezal příbor z toho, co mi nadělila borovice. Nebylo to ideální, ale najíst se s tím dalo. Možná i ten talíř bych si takhle vyrobil. Ale co dál?

Sedím u kamen, dívám se skrz sklo do ohně a cítím obdiv ke všem těm věcem. Lidé jsou opravdu šikovní a měli by být na sebe hrdí. Třeba tohle sklo, které nepraskne ani v tak silném žáru. Přál bych si, aby mě takový obdiv zaplavoval častěji. Úcta k materiálu, který dovedeme opracovat a dát mu nějaký užitečný tvar. Úcta k dovednosti. Kdybych o tom takhle přemýšlel častěji, říkám si, bral bych všechny ty věci mnohem méně jako nějakou samozřejmost. Kdybychom o tom takhle přemýšleli častěji všichni, říkám si, možná bychom těmi všemi věcmi mnohem méně také plýtvali. Kelímek od jogurtu! Vždyť to je sofistikovaná nádoba, která se dá použít tisíckrát. Plastový příbor, který po použití vyhodíme jako odpad – vždyť se nám může hodit tolikrát někde na cestách! Nebo obyčejná plechovka od piva, v níž se dá dokonce voda uvařit. Zřejmě by ji nedokázal vyrobit nikdo z lidí, které znám, přesto se okamžitě po vyprázdnění stává odpadem. Tomu říkám neúcta! A tak je to s milionem věcí. Dá se vůbec o naší společnosti říkat, že je materialistická, když tak málo lpí na jakémkoli materiálu a má k dispozici tolik skvěle sloužících výrobků, že s nimi po jediném použití nesvede udělat nic lepšího než je bez milosti vyhodit, protože jinak by se v nich utopila?

Každé stěhování je pro mě příležitostí zjistit, kolik ze všech svých věcí vlastně potřebuju. Samozřejmě nejméně jich je vždycky právě uprostřed stěhování. Když člověk nemá doma tady ani tam, byl by nejšťastnější, kdyby všechno důležité nandal do jedné krosny, možná do kufru od auta, a zbytku se zbavil. A možná by tak skutečně nějakou dobu úplně v pohodě přežil. Tak si to aspoň říkám, když se mi už nechce nic nosit. Nejradši bych to všechno někde nechal.

Domov ale vyžaduje víc. Květiny, s kterými bydlíme. Obrazy na stěny. Spoustu hrnců, talířů a příborů, myslíme přece i na návštěvy. A teď, když už sedím u těch kamen, taky třeba pohrabáč, lopatku, kleště a metlu. Vezmu pohrabáč, další fascinující věc, a trochu upravím rozžhavená polena, aby hořela rychleji. Dívám se do plamenů. Konečně jsme se přestěhovali. Nemám sílu na nic pomyslet, nemám sílu nic napsat. Přeci jen mě ale něco napadá, tak hrozné to se mnou naštěstí ještě není.