Neurochirurg Vladimír Beneš: Myslím, že budoucnost není v transplantacích, ale neuroprotézách

Operace si už vybírá a upřednostňuje ty náročné. Vyhýbá se operacím páteře. „To je snad 20 let, co jsem naposledy operoval páteř. A vůbec mě neoslovuje traumatologie. Zůstávám u cévního a u nádorů, kdy je tam malformace (vrozená vývojová vada, například špatně vyvinuté cévy – pozn. red.). To byla vždycky moje láska. To jsou zkraty mezi tepnami a žílami, kde se žene ta krev a ohrožuje pacienta tím, že nádor praskne,“ vysvětluje profesor. „Spektrálně to mám tedy velmi zúžené, ale je to pro mě to nejzajímavější v oboru, co je.“

Na každou operaci se pečlivě připravuje. „To je ta tvůrčí část, která mě baví nejvíc. Musíte to detailně promyslet, a to trvá většinou déle než celá operace. Není to dobrodružství, operace musí být rutinní výkon, jinak jsou tam rizika.“

Operace dvouletého dítěte

Před více než 30 lety operoval dvouletou holčičku. Dodnes to považuje za nejtěžší operaci. „Už jen tím, že šlo o dítě. Když začne takhle malé dítě krvácet, tak vyteče jen 100 ml krve a jde do hemoragického šoku. Dítě není malý dospělý, v tomto ohledu je to zcela specifické.“

„Tenkrát to byla opravdu zcela ojedinělá operace. Velmi rychle poté se objevily endovaskulární metody, takže všechny tyto vady se dneska řeší katetry přes tříslo, ale tehdy to nebylo. Ale povedlo se. Dnes je to třicetiletá žena a má dvě děti.“

Operace tehdy a dnes

V době, kdy začínal, neexistovaly zobrazovací metody, jaké jsou k dispozici dnes. Způsob přípravy na operaci byl zcela jiný. „Nádor jsme spíš odhadovali, kde je. Vrcholem bylo otevření tvrdé pleny mozkové, teprve pak jsme zjistili, co jdeme operovat. To se změnilo zásluhou CT a magnetické rezonance. Změnil se i přístup pacientů. Dnes, když se bouchnete do hlavy, radši se udělá CT. Takže konečně se ten obor stal preventivní.“

„Dnes je také snaha dostat toho člověka do stavu, ve kterém byl předtím. Dřív ale nikoho nezajímalo, v jakém stavu nemocnici opouští, hlavně, že přežil. To už je dnes něco nepřijatelného.“

Budoucnost neurochirurgie

„Za 10 let bude náš obor bezpochyby zase šetrnější,“ míní neurochirurg. „Určitě bude víc dominovat multimodalita léčby, to znamená, že máme nejen možnost operace, ale máme endovaskulární metody, radiochirurgii, potentnější léky. Vůbec nejlepší léčebný postup je observace, a to je nedělat nic. Já nikdy neoperuju malý nezhoubný nádor, který nedělá potíže na první pohled. Zasáhnu, až když ten nádor roste nebo začne dělat problémy.“

Podle profesora budou ještě dokonalejší zobrazovací metody. „Možná, že bychom mohli být víc schopni využívat plasticity nervového systému pomocí nějakých třeba růstových faktorů nebo nějakých stimulátorů a modulací nervového systému. Nemyslím si, že je budoucnost v transplantacích, ale určitě se budou více objevovat neuroprotézy v oblastech sluch, zrak. Už existuje původně slepý pacient, který byl schopen číst z obrazovky a byl schopen se orientovat v prostoru, což je fascinující.“

Po manželce pojmenoval brouka

Kdyby nebyl neurochirurg, byl by entomolog. Často se vydává do různých částí zeměkoule, ve sbírce má na 30 000 brouků. „Považuju si nových brouků. Mám tam jednoho střevlíka, který ještě nebyl nikde popsaný. Tak ho popsali a jmenuje se po mé ženě,“ má radost lékař.

Dlouho ho bavil lov vysokohorských střevlíků, ale je to velká dřina. „Jsou to dravci, oni nelítají. Líčil jsem na ně pasti, aby tam něco spadlo, ale to jich musíte nalíčit třeba dvě stě. A v tom kamenitém terénu je to náročné. Taky mě to omezovalo v cestování, protože oni jsou jen v Číně a severním Vietnamu. Já tam byl už dvanáctkrát a už jsem chtěl jinam. Láká mě Jižní Amerika.“

Stalo se mu na cestách něco nebezpečného? Může se po operaci změnit osobnost člověka? Jakou věc by vyčetl seriálu Nemocnici na kraji města? Poslechněte si v rozhovoru s Alex.

Alex Mynářová a Vladimír Beneš|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas