Někdo z nás. Nový kriminální psychothriller od držitelky ocenění za nejlepší českou detektivku

Vzpomínám si, že během asi roku a půl napsala Kristýna Trpková hned šest knih. A teď je nově na světě další detektivka, kterou vám společně představíme. Vy píšete doslova vražedným tempem!
Teď už tolik ne. Děti povyrostly, to se změnilo. Už nikdo odpoledne nespí, takže to mne docela při psaní brzdí. Také bych měla asi přiznat, že už uvnitř mne trochu vychladl onen prvotní zápal. A bez toho zkrátka už to vražedné tempo úplně udržet nejde.

Byl to porod. Ale když už držím hotovou knihu v ruce, tak jsem ráda, že to mám za sebou, že je na světě. A hlavně, že už ji nemusím číst.
Kristýna Trpková, spisovatelka a držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku

Ale to není podstatné. Tak jste prostě nasadila jiné tempo.
Je to tak. Tuhle poslední knížku už jsem nepsala dva a půl měsíce, jako předtím, ale měsíců šest, tedy půl roku. Což mi ale stále ještě přijde, že je docela dobrá rychlost. Na to, že mám tři děti. První Stvůru jsem napsala za 3,5 měsíce, Vesnic za 2,5 měsíce a Vetřelce za 1,5 měsíce. Ale to bylo opravdu tím, že se mi blížil termín porodu. Vždy říkám, že mne tlačil čas a tlačilo mě i břicho, tak to už šlo tak nějak samo. Opravdu to bylo tak, že když byl tatínek doma s dětmi, tak jsem se sebrala a šla jsem psát k mámě. Od 9 či 10 hodin dopoledne až třeba do 8 hodin večer.

Čtěte také

Děti se mi zrcadlí do knih, to téma mnou rezonuje, říká autorka detektivek a máma Kristýna Trpková

Byl klid na to tvoření, nebylo to tak, že bych si sedla na hodinku nebo dvě, když děti po obědě usnuly, a jen tak si vyšvihla detektivku. To ne. Psala jsem 3 až 4 tisíce slov denně, ale je to model, když si vzpomenu, jak jsem z toho byla vyčerpaná, ke kterému bych se nechtěla už úplně vracet.

Někdo z nás. Tak se jmenuje váš aktuální titul. Pojďme ho představit.
Musím trochu opatrně našlapovat, protože mám talent prozradit hlavní zápletku ve dvou větách. Už se mi to nechtěně povedlo na jednom knižním křtu v jednom souvětí. Takže Někdo z nás, je jiná kniha, než hlavní hrdinové mé detektivní trilogie, Laura s Adamem. A není to klasická detektivka, spíše kriminální psychothriller. Vyšetřování tam tedy je, ale upozaděné. Největší prostor dostává jedna rodina, pět sourozenců a jejich matka. Rodina je poznamenána domácím násilím, otec byl násilník, a členové rodiny mají jisté tajemství s tím spojené. A při oslavě narozenin nejmladšího ze sourozenců se na zahradě něco objeví. A tady už bych to zastavila, abych neprozradila příliš.

Kristýna Trpková|foto:Markéta Nešetřilová - archiv Kristýny Trpkové

Jaký je to pocit, když už držíte svoji novou knížku v ruce? Půl roku jste na ní pracovala a žila s ní.
Byl to porod. Řeknu, že je to podobný pocit, jako když mi poprvé přivezli po porodu děti na pokoj. Ale ono to tak úplně stejné není. Když už potom držím hotovou knihu v ruce, tak jsem ráda, že to mám za sebou, že je kniha na světě. A hlavně, že už ji nemusím číst. Své už hotové, vydané knihy, jsem vlastně nikdy nepřečetla. Ani jedinou. Ty texty už člověk procházel tolikrát, při samotném psaní, potom než odeslal do nakladatelství finální verzi a pak při korekturách, které také procházím. Už potom pozoruji na sobě téměř averzi vůči těm knihám, a jsem ráda, že je nemusím znovu číst. Už je nemohu ani vidět.

Jak vlastně takový příběh vzniká? Nosíte v hlavě nějakou dějovou linku, nějaké nutkavé myšlenky, než tu knížku napíšete?
Je pravda, že jsem za poslední rok od této knížky, co jsem ji dopsala, ušla docela velký kus cesty. Protože, když jsem psala Někdo z nás, tak už jsem byla v takové fázi, že jsem do toho byla tak ponořená a zažraná, že už to obtěžovalo i můj běžný život. Člověk třeba večer hůř usíná, protože nad tím stále přemýšlí, potom postavy, je tam pět sourozenců, a když se dostanu při psaní za polovinu knížky, tak si ty postavy začnou dělat, co ony chtějí.

Když jsem psala Někdo z nás, tak jsem byla v takové fázi, že jsem do toho byla tak zažraná, že už to obtěžovalo i můj běžný život.
Kristýna Trpková, spisovatelka a držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku

V hlavě mi běží dialogy, jejich hádky a občas mi to už dělalo problém vše ukočírovat. Snažila jsem se být s dětmi nebo jsem se věnovala něčemu jinému, odpočívala jsem si od psaní, šla jsem třeba vařit nebo péct, to mi vždy pomáhalo. Ale už i tyto mechanismy selhávaly, pořád mi to v hlavě strašilo. Byla jsem už na sebe naštvaná, duchem nepřítomná, žila jsem víc v hlavě s těmi postavami, než doma s dětmi a s manželem. Takže jsem si řekla stop, to už nechci. Zpomalila jsem tempo, což teď vnímám svým způsobem kladně. Je to pro mě pozitivní.

Kristýna Trpková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A když už je potom knížka hotová, tak odchází z hlavy?
Ne tak úplně. Vždy, když knihu dopíšu a několikrát si ji po sobě přečtu, a říkám si, že je to verze, se kterou jsem spokojená natolik, abych ji poslala do nakladatelství, tak mám asi hodinu až dvě docela dobrý, že je po všem. Pak na mě dolehne, co mě ještě čeká, protože než knížka vyjde, než projde všemi redakcemi a korekturami, tak to trvá třeba dalšího tři čtvrtě roku. Také vymýšlení obálky a další takové věci, tak mi to pokazí radost. Tedy většinou, než postavy a celý příběh dostanu úplně z hlavy, než se z toho vyléčím a vystřízlivím, tak to trvá třeba dalších 14 dní až měsíc. Protože já se s nimi sžiju a opustit je, to není úplně snadné. A navíc jsem ten typ, co není úplně na happyend, takže knihám nedopřávám úplně ty nejšťastnější konce.

Nejsem sama surová ani drsná. Ale píšu třeba o domácím násilí, které znám z vlastní zkušenosti. Vím, jak dokáže člověku život rozbourat.
Kristýna Trpková, spisovatelka a držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku

Slyšel jsem, že konce vašich knih jsou docela surové až drsné.
Ale není to tak, že já bych byla sama surová a drsná. Mně je ve finále těch lidí líto. Protože píšu třeba o domácím násilí, které znám z vlastních zkušeností, takže vím, jak dokáže člověku život rozbourat. A když ho rozbourám i svým literárním postavám, tak mám ze sebe výčitky a špatný pocit, jestli jsem jim to neměla udělat spíš hezké.

Čtěte také

S každou další novou knihou se učím a všechny jsou mé děti, směje se oceněná nakladatelka Rezková

Někdo z nás, nejnovější kniha, detektivní román Kristýny Trpkové. Vy už ale jistě máte v hlavě nějaký další námět na román.
Nápady jsou, dopsala jsem před Vánocemi další psychologický thriller. Protože po té trilogii a teď po Někdo z nás, jsem si opravdu potřebovala odpočinout od těch vyšetřovatelských postupů a pitev. Mám tedy dopsaný opravdu čistě jen thriller, kde žádné vyšetřování není. Je to psané z pohledu několika lidí, kterým se děje něco na vesnici, někdo jim tam tráví psy. Ale nechci zase moc prozrazovat. Ale je pravda, že to byla první knížka, od které se mi vlastně odcházelo už docela dobře. Byla to taková dobrá terapie. Ujasnila jsem si, že ty postavy nechci v hlavě tak často, dokázala jsem psát třeba jen dva dny v týdnu a odejít od textu, aniž bych měla výčitky. Takže to bylo příjemné psaní.

A tahle knížka bude kdy na světě?
Protože už mám rozepsanou další knihu, tak pokud nezačnu vyšilovat a nerozmyslím si to, že bych chtěla to pořadí prohodit, tak by mohla vyjít zase příští jaro.

Kristýna Trpková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak se těším, že se zase příští jaro uvidíme s Kristýnou Trpkovou, autorkou skvělých detektivek, jejíž nejnovější titul Někdo z nás právě vyšel. Ať se knížce daří, vysíláme ji do světa.