Děti se mi zrcadlí do knih, to téma mnou rezonuje, říká autorka detektivek a máma Kristýna Trpková

Tak kolik jste vlastně už napsala knížek?
Během toho prvního roku a půl, co jsem psala, tak vzniklo celkem 6 knížek. Ještě jsou zbylé v šuplíku.

Kristýna Trpková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

To bylo doslova vražedné tempo, které jste nasadila.
To je pravda, ale z dlouhodobého hlediska to bylo neudržitelné. Já jsem opravdu tenkrát, když jsem začínala psát, nedělala nic jiného, než že jsem pendlovala mezi dětmi a počítačem. Ale to byly děti jen dvě, teď už jsou tři. Tedy i z tohoto pohledu jsem to měla usnadněné, navíc byl covid a lockdowny, takže i kdybych chtěla někde trajdat, tak to nešlo. Na druhou stranu jsem už vážně fungovala v takovém módu, do kterého bych se už úplně nechtěla vracet. Po tom roce a půl mě to dohnalo, takže jak jsem dopsala šestou knížku, lehla jsem na postel, zaklapla počítač a nebyla dalšího tři čtvrtě roku schopná se do toho zpátky dostat. I když jsem se snažila a tahala jsem to až z paty. Potřebovala jsem prostě hlavu nechat trošku odpočinout.

Říkám ze srandy, že mě tlačil čas a tlačilo mě břicho. Takže u Vetřelce jsem pospíchala, abych ho stihla dopsat nejlépe ještě před porodem.
Kristýna Trpková, spisovatelka

Stvůru jste údajně napsala za 3,5 měsíce, Vesnici za 2,5 a Vetřelce dokonce za měsíc a půl.
Měla jsem ten pomyslný deadline, tenkrát mě ještě nehonilo nakladatelství, ale rostlo mi břicho. Říkám ze srandy, že mě tlačil čas a tlačilo mě břicho. Takže u Vetřelce jsem pospíchala, abych ho stihla. První dvě děti jsme měla hodné, ale nevěděla jsem, jaké bude to třetí. Snažila jsem se knihu dopsat co nejrychleji, ideálně ještě před porodem. Ale nebylo to tak, že bych si na pohodu za měsíc a půl u kafíčka, když dětičky spinkaly, sepsala knížku. To ne. Ale když jsem dala děti spát, tak jsem celou dobu psala, a potom byla zase s nimi. A je potřeba říct, že bez tatínka by to také nešlo. On opravdu poctivě hlídal, takže jsem chodila psát i k mamce na barák.

Čtěte také

KRIMINÁLKA aneb téměř detektivní pátrání po stopách práce policie manželů Dany a Mirka Vaňurových

A předtím jste opravdu nikdy nic nenapsala?
Tak pokud nepočítáme takové ty Krtečky, co vznikaly v první třídě, když jsem byla nadšená, že umím psát a číst, tak ne. Různé záchvěvy v dětství tam určitě byly, ale to mě přešlo pak s přechodem na střední školu. Ale hodně jsem četla. U maturity jsme myslím byla jedna z mála ve třídě, co měla knížky načtené. Vlastně jediná, která jich měla načtených tolik, že si mohla vybírat, která se jí tam líbí a hodí víc.

A detektivky jste ráda četla?
Já jsem četla vždy jen detektivky. Přišlo mi, že se v těch ostatních knížkách nic extra neděje. Nebavilo mne číst klasické romány nebo pohádky. Žádná červená knihovna, to ne. Od dětství jsem hltala napínavé příběhy. Jestli si pamatujete třeba edici Stopy hrůzy, tak to jsem přečetla všechno, co měli v knihovně k vypůjčení. Napětí a tajemství, to je moje. Krev ne. Zajímá mne psychologie těch postav, mám raději klidnější detektivky, kde se řeší, proč to ti lidi udělali, co je k tomu činu dohnalo. Uřezané ruce a nohy nemusím. To jsem nikdy nečetla.

8 fotografií

Vaše trilogie Stvůra, Vesnice a Vetřelec je velmi úspěšná. Stvůra byla dokonce oceněna jako nejlepší česká detektivka roku 2021. Překvapilo vás to?
Určitě, nečekala jsem to. Když jsem začínala psát, tak jsem si od toho nic neslibovala. Jen jsem to chtěla zkusit. A potom, když jsem to dotáhla do konce, knížka byla hotová, tak jsem to zase jen zkusila poslat do nakladatelství. Člověk samozřejmě věděl, jak je složité vydat první knížku, někteří autoři na to kolikrát čekají i roky. A když to v nakladatelství vzali, bylo to opravdu úspěšné a lidé knížku kupovali, pak to ještě vyhrálo cenu, tak to byla utopie.

Čtěte také

Pamatuji doby „poctivých zlodějů“. Dnes se takoví moc nevidí, usmívá se kriminalista Zdeněk Hlaváček

Já bych řekl, že co se týče spisovatelské práce a profese, tak podle mne je detektivka to nejtěžší, protože tam se musí vše poskládat, musí to dávat logiku a sedět, a přitom musí být detektivka napínavá.
Rozhodně je to těžší, než psát nějakou romantiku, to určitě. Protože to musí mít opravdu logiku, stopy musí dávat smysl, je tam spoustu faktů, které si spisovatel musí hlídat, aby to sedělo a nedocházelo k nějaké nelogičnosti.

A musíte se asi také trochu vyznat i třeba v oblasti soudního lékařství, ne? Protože tyto informace je důležité vědět, ne?
V dnešní době mají autoři velkou výhodu, že už ani nemusí chodit do knihoven nebo přímo komunikovat s odborníky z praxe, protože je to všechno snadno a lehce dohledatelné na internetu. Já jsem hodně komunikovala s internetem, ale potom, když jsem se posunula při psaní trošku dál, tak i s těmi odborníky, ovšem je pravda, že vzdělaná v tomto oboru nejsem. Mám jen gymnázium. Ale vždy mě bavily věci, které teď používám při psaní detektivek. Chtěla jsme jít na psychologii nebo jsem si i pohrávala s myšlenkou, že bych šla na soudního lékaře, na pitevnu, pak práva. To nevyšlo, takže si teď vynahrazuji při psaní.

Kdybych si v životě neprošla tím, čím jsem si prošla, nebyla bych tím, kým jsem. Mohu teď to špatné přetavit do knih, do něčeho dobrého.
Kristýna Trpková, spisovatelka

Můžeme jen krátce nastínit, o čem ona trilogie je?
Tak jen krátce, protože já mám unikátní talent vyzradit ve dvou větách, co v knize je. Už se mi to povedlo i v jednom jediném souvětí. Ve všech třech knížkách vystupují stejní hrdinové, hlavní vyšetřovatelka Laura Linhartová a Adam Beneš, který je takový její protipól, každý je úplně jiná povaha, takže se hezky vzájemně vyvažují. A každý z případů, na kterých pracují, je samozřejmě samostatný a uzavřený. V první knížce, ve Stvůře, se jedná o vraždu mladé dívky, ve Vesnici to jsou tři zmizelé děti a ve Vetřelci potom jedna zavražděná rodina.

Čtěte také

Ondřej Krotil: „Zajímají mě nevyřešené případy napsané životem. Trošku fušuju policii do řemesla“

Co vás inspiruje k tomu napsat příběh třeba o zmizelých dětech?
Na to se hodně lidí ptá, jestli se tam projevila nějaká moje frustrace na mateřské, protože mám doma tři děti a teď tři chlapci ve vesnici zmizí. Tak to ne, nepředstavuji si, jak vyvraždím vlastní děti, to určitě ne. Ale je pravda, že se mi do všech těch knížek, což jsem si na začátku vůbec neuvědomovala, ale teď zpětně to vidím, děti nějakým způsobem zrcadlí. I v těch, co ještě nevyšly. Myslím si, že to je tím, že je to pro mě hodně aktuální téma, které mnou rezonuje. Když dojde někde ke zločinu spáchanému na dítěti, tak to prostě mámu nenechává klidnou. A vůbec inspiraci čerpám i ve svém okolí, je z čeho vybírat a co vymýšlet.

To jste přešla s lehkým úsměvem.
Já jsem z rodiny domácích násilníků, takže i v tomto mi knížky hodně pomohly. Jednak se člověk vypíše, a druhak, myslím si, pokud bych si neprošla tím, čím jsem si prošla, tak bych se možná do toho psaní ani nikdy nepustila. Nebyla bych tím, kým jsem. Je to taková útěcha, že teď mohu to špatné přetavit do knih, do něčeho dobrého.

Kristýna Trpková a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A kdy vyjde další knížka?
Na jaře. V březnu, pokud to půjde dobře. To už bude samostatný psychothriller, protože ona série a trilogie už je uzavřena.

Říká náš host, kterým byla spisovatelka a autorka detektivek Kristýna Trpková. Moc děkuji za rozhovor.