Spisovatelka Lidmila Kábrtová: Prožívejme naplno každý svůj den. Nic se nesmí v životě odkládat

11. leden 2022

Spisovatelka Lidmila Kábrtová pochází z Náchoda, ale řadu let už žije v Nymburce. Kde bere inspiraci pro své knížky? Čerpá také ze zážitků prožitých ve svém rodném městě na východě Čech?

Přijela jste nám představit svoji čtvrtou knihu s názvem Čekání na spoušť. O čem konkrétně je?
Čekání na spoušť je příběh jedné širší rodiny. Osm členů rodiny, kteří se někteří znají, jiní ani neznají a každý z nich sám o sobě vypráví kousek příběhu, jenž se ho dotkl, nějak mu změnil a posunul jeho život, posunul život celé té rodiny. Ale přitom to další členové rodiny třeba vůbec nemuseli zaznamenat.

Jsem Východočeška, i když žiji v Nymburce, takže všechny své příběhy směřuji do kopců, kde jsem vyrostla a mám to tam ráda.
Lidmila Kábrtová, spisovatelka

Knihu jsem přečetla a přemýšlím o ní. Je vám jasné, že my citlivější jsme u osudu Jarmily a Vlaštovky brečeli?
Ano, mám tyto reakce a je zvláštní, že každý z mých čtenářů reaguje na trošičku jiný příběh, na moment, který se ho třeba nějak osobně dotkl. Když píšu, tak vždy chci, aby čtenář o tom příběhu přemýšlel a našel si v něm svoji linii.

Lidmila Kábrtová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Lidmila Kábrtová vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a později také obor marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Publikovat začala na www.pribehynapadesatslov.cz. Je autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry ČRo 3 - Vltava. Podílela se i na řadě povídkových sbírek. Za knihu Místa ve tmě získala v roce 2019 hlavní cenu Nadace Českého literárního fondu.

Přijde mi fascinující, že kniha začíná úplně nevinně, jako jeden smutný příběh, ale následně se všechny epizody do sebe začnou zvláštně proplétat. Říkala jsem si, jak musí být složité vymyslet takovou dějovou linku pro tolik postav, které se sice míjejí, ale mají toho mnoho společného?
Mě takové mozaiky baví a baví mě přemýšlet nad těmi osudy. Jak si člověk tu mozaiku dává dohromady, jak přemýšlí o těch vztazích, o lidech, kteří jsou kolem vás, co třeba vidíte vy a nevidí ostatní, nebo naopak.

Čtěte také

Kreslíte si osnovu knihy?
U téhle knížky jsem si ji nekreslila, tam se mi to spojilo v hlavě celkem jednoduše. Ale u předchozí knihy Místa ve tmě, kde bylo těch příběhů 12, tam jsem si takového pavouka nakreslila.

Jak dlouho jste Čekání na spoušť psala?
Vzhledem k tomu, že jsem normálně zaměstnaná, přes den pracuji na ČVUT na Fakultě stavební a starám se tam o komunikaci s médii, s novináři, tak píšu po nocích, po víkendech, o dovolených. Tedy tohle jsou moje poslední tři roky života.

Knihu Čekání na spoušť pochválila i Alena Mornštajnová, která napsala, že je to kniha čtivá i pravdivá, že nabízí čtenáři potěchu z obrazů života malovanými slovy a pocit. Potěšilo vás to?
Určitě, protože my se s Alenou známe spoustu let od dob, kdy jsme obě vydaly v roce 2013 svoji první knihu, kdy Alena byla ještě úplně neznámá autorka. Od té doby se přátelíme a já mám její texty ráda. A mám radost, že si ona našla čas na přečtení rukopisu Spouště.

Čtěte také

Kniha je hlavně o našich špatných rozhodnutích, jestli to tak můžu říct, která ovlivňují nejen nás, ale i ostatní. Skutečný život je tedy pro vás největší inspirací?
Nemám ráda zpracovávání historek, které bych někde zaslechla, zajímají mne mé vlastní momenty, obrazy, vjemy a všechny různé situace, které si k tomu potom domýšlím a fabuluji. Jsou to věci, které mi proletí hlavou. Pro mne je tato kniha víc než o špatných rozhodnutích spíš o odpouštění. O tom, jak je těžké odpouštět a nejtěžší je odpustit sám sobě. Je to kniha o naději, o tom, jak je naděje důležitá.

Sice na konci píšete, že příběhy jsou to vymyšlené, ale skutečně neznáte nikoho, kdo by chtěl něco ze své minulosti vymazat?
Vymazat ze svých životů chce mnoho lidí spousty věcí, ale tyto konkrétní příběhy v mé knize jsou doopravdy vymyšlené. Jsem Východočeška, i když žiji v Nymburce, takže všechny své příběhy směřuji do oblasti kopců, protože jsem mezi kopci vyrostla a mám je ráda.

Kniha Lidmily Kábrtové ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

C čem chcete, aby lidé po přečtení této knihy přemýšleli?
O tom, jak je důležité prožít každý den a hledat jeho naplnění. A neměli bychom to odkládat.

Název Čekání na spoušť ale nevzbuzuje úplně příjemné pocity.
Jsem za ten název velmi ráda, nepřišla jsem na něj sama, kniha se původně měla jmenovat trošku jinak. Ale nakonec po dlouhých debatách v nakladatelství Host, poté, co jsme si navzájem vrátili asi 15 názvů, tak společným přemýšlením vzniklo Čekání na spoušť. A ta spoušť tam má hned čtyři významy.

Sem s nimi.
Spoušť jako tlačítko u fotoaparátu, jako spoušť u zbraně, spoušť, to bude znát asi většina lidí, jako binec, nepořádek, něco zničeného a ve staročeštině spoušť znamená také samota či osamění. A všechny tyto motivy hrají v knize nějakou docela důležitou roli.

Čtěte také

V knize je i vražda, opuštění a smrt dítěte, ponižování v partnerství, v rodině, velmi citlivá témata.
Ale je tam také doufání, že láska přijde a že život budeš šťastný. A snaha o to, aby to takové bylo. Ovšem samozřejmě, když tu knihu píšete dlouho a s těmi postavami žijete nějaký čas, tak cítíte i smutek. Nějakým způsobem se to vámi prolne.

Povídkový román se teď rozlétá do světa, jste schopna se od toho napsaného příběhu hned odpojit a jít zase tvořit dál?
Chviličku si hlava říká, že potřebuje odpočívat, a je unavená, ale zároveň už v ní žije nějaký další příběh. Jen se ta hlava musí připravit na to, že jeho linie zase půjde někam trošičku jinam.

Celý rozhovor Pavly Kindernayové se spisovatelkou Lidmilou Kábrtovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Související