„Můj život? Leckdy připomínal veselohru, jindy zase tragédii,“ říká cestovatel Miroslav Zikmund

Jeho životní příběh je fascinující. Byl počat ještě za Rakouska-Uherska, avšak narodil se pár měsíců po vzniku první republiky. Zažil 2. světovou válku, nástup a pád komunismu i návrat demokracie. Procestoval celý svět, nejen Tatrou 87 a po boku letitého parťáka Jiřího Hanzelky. Řeč není o nikom jiném, než o Miroslavu Zikmundovi, který slaví sté narozeniny.

Legendární cestovatel a spisovatel již nějaký čas rozhovory neposkytuje. Nezlobte se, ale já už jsem úplně všechno řekl,“ byla první slova laskavého muže s bravurní pamětí. Při vší úctě jsem si dovolil jemně oponovat: „Pane Zikmunde, přece jen bych našel něco, o čem jste doposud nehovořil.“ Dobrodruh, jenž například cestoval Afrikou v době zhroucení koloniálního systému, zpozorněl. „O divadle,“ dodal jsem okamžitě a doufal, že právě toto téma bude pomyslným klíčem k vyprávění. Podařilo se.

Možná ani netušíte, že Miroslav Zikmund je od dětských let obrovským divadelním nadšencem. Ve zlínském divadle si dokonce „vysloužil“ za svou věrnost čestné sedadlo v první řadě.

Kdy vás úplně poprvé okouzlil magický divadelní svět?

Úplně poprvé jsem divadlo začal vnímat během svých studií. Bylo mi čtrnáct let a chodil jsem v Plzni na reálné gymnázium (pozn.: Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni, ve Zlíně se usadil v první polovině padesátých let). Tenkrát jsem nevynechal snad jedinou příležitost navštívit jakékoliv představení, ať už třeba činoherní, operní nebo i operetní.

Co vás na divadle fascinuje a přitahuje?

Na rozdíl od filmu, který se natočí a už navždy zůstane neměnný, je divadlo velmi živý a organický výtvor. Premiérou totiž zdaleka nic nekončí. Představení se i nadále vyvíjí, mění a mnohdy dokonce ještě zlepšuje.

Tajemství 100 let Miroslava Zikmunda. Umí se divit, objevovat, snít a hledá to dobré, říkají Petr Horký a Miroslav Náplava

Miroslav Zikmund a Miroslav Náplava při předání knihy Sloni žijí do sta let

Dárek pro Miroslava Zikmunda, knihu Sloni žijí do sta let udrželi Petr Horký a Miroslav Náplava v tajnosti až do dneška.

Abonentem zlínského divadla jste od roku 1954, což je naprosto neuvěřitelné. Tak dlouho není místnímu kulturnímu stánku věrný snad nikdo. Vybavíte si jeho vůbec první návštěvu?

Přiznám se, že první návštěvu zlínského divadla si už moc nevybavuji. Vím, že to bylo ještě ve staré budově na Štefánikově ulici, kde dnes sídlí Základní umělecká škola. Co si však pamatuji je to, že jsem bohužel nebyl přítomen na slavnostním otevření nové – současné – budovy, které proběhlo 11. listopadu 1967, protože jsem byl zrovna v Kanadě, na Světové výstavě Expo '67. A tak až po mém návratu jsem se osobně poznal s panem architektem Miroslavem Řepou, který místní divadlo nejen navrhl, ale i postavil.

S jistou nadsázkou můžeme říct, že jste byl téměř u všeho, co se ve zlínském divadle událo. Vždyť jste „promeškal“ jen několik málo zlínských sezon, a to díky času strávenému na cestách. Zejména pak díky druhé dlouhé cestě, která probíhala v letech 1959 – 1964. Jaký divadelní zážitek spojený s tehdejším Divadlem pracujících se vám okamžitě vybaví?

Pro mě byla jednoznačně nejzajímavější éra z konce šedesátých let, kdy byl ředitelem Divadla pracujících Alois Lhotský, dramaturgem Otakar Roubínek a na jevišti zářila hvězda Gustava Opočenského. Velmi rád jsem na jevišti sledoval také paní Věru Novákovou nebo tehdy mladičkého Karla Semeráda.

Prozraďte, která zlínská inscenace vám vyrazila dech? Kterou byste si dal s chutí znovu?

Určitě Čapkovu Bílou nemoc, která měla premiéru v září 1968, a v hlavní roli exceloval zmíněný Gustav Opočenský.

Procestoval jste celý svět. Proto počítám, že se můžete pochlubit nejedním zahraničním divadelním zážitkem, mám pravdu?

Máte pravdu… (úsměv) Například v roce 1949 jsem shlédl operu v Buenos Aires, což byl opravdu velmi silný zážitek, stejně jako jsem byl nadšený z návštěvy newyorské Metropolitní opery, kam jsem zavítal, když jsem se vracel v roce 1967 ze Světové výstavy v Kanadě.

Ve světě ještě zůstaňme. Jaké nejbizarnější divadlo jste navštívil?

(zamyslí se) Jeden z celkem bizarních divadelních zážitků jsem prožil v Kostarice, kde jsem měl možnost sledovat býčí zápasy. Do arény nastoupila za hurónského řevu útlá dívenka, jež měla černé vlasy svázané širokou stuhou, a když se uklonila u soudcovy lóže, byl k ní vpuštěn býček. Ovšem nešlo o klasického býka chovaného pro toreo. V písku arény vztekle hrabalo kopyty statné roční tele, býček sotva odrostlý. Rázem se rozběhl proti dívce. Šlo to ráz na ráz - bleskurychlý útok, zamávání rudožlutou franelou, nejistý ústup na špičkách. Poté následoval potlesk a taky velká sláva… Bylo to opravdu zajímavé. Podrobně se tomuto tématu věnuji v jedné z kapitol knihy Mezi dvěma oceány, ve které s Jiřím Hanzelkou líčíme své poznatky, zážitky i dobrodružství z cest po Latinské Americe.

Příprava na cestu za dobrodružnou výpravou je náročná, stejně jako příprava divadelní inscenace. Vy jste zažil obojí. Spatřujete v těch nelehkých dnech a týdnech před nevyhnutelnou „premiérou“, ať už cestovatelskou či divadelní, nějakou podobnost?

Víte, ona celá ta cesta je jedno velké divadlo. Vždyť během jednotlivých výprav se i kolem nás neustále měnily „kulisy“ a střídali „herci“… (úsměv)

Podívejte se na poctu Miroslavu Zikmundovi a Jiřímu Hanzelkovi. Pošta vydá speciální edici známek

Století Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda

Známky začne nabízet Česká pošta 14. února, v den stých narozenin Miroslava Zikmunda.

Co vám blesklo hlavou, když jste se dozvěděl, že o vašem cestovatelském životě vznikne divadelní inscenace? Věřil jste, že je tato látka přenositelná i na prkna jeviště?

Zezačátku jsem byl velmi překvapený. A upřímně přiznávám, že jsem tomu nápadu nevěřil. Opravdu jsem si totiž nedokázal představit, že se podaří takové téma inscenovat na divadle.

A podařilo se. Palubní deník Hanzelky a Zikmunda byl velmi krásný divadelní okamžik. Jak moc jste do výsledku inscenace zasahoval? Co všechno jste si hlídal a připomínkoval?

Hodně jsem spolupracoval s dramaturgem Vladimírem Fekarem, protože jsme společně dotvářeli scénář. Bylo to vynikající. Musím říct, že jsem obdivoval tu Vladimírovu neuvěřitelnou představivost. Každý z mých nápadů a postřehů dokázal skvěle začlenit a co víc, dokázal danou věc ještě i povýšit a zdokonalit.

Přece jen, musí to být úplně něco jiného, dívat se na prožité zážitky z cest v divadle než třeba v kině na filmovém plátně. Zeptám se narovinu - užil jste si slavnostní premiéru, která se uskutečnila 2. března 2013?

Ano. Premiéru jsem si užil. A věřím, že nejenom já… (smích)

Dovolím si ještě jednu osobní otázku. Ve zmíněné inscenaci jsem si zahrál T. G. Masaryka, se kterým jste se jako malý chlapec skutečně setkal. Jak to tenkrát vlastně bylo?

Jeli jsme se školou do Lán na setkání žactva s panem prezidentem. Stále vidím, jak nás pan Masaryk obcházel a náhodně vybraných žáků se ptal, jak se jmenují. Kdyby pan prezident udělal ještě o dva kroky víc, zastavil by se u mě, jenomže to se bohužel nestalo a volba padla na mého spolužáka Frantu Šindeláře, který se tak zakoktal, že z něho nevypadla ani hláska. V tu chvíli jsem si říkal, že kdybych stál na jeho místě já, tak bych panu prezidentovi pěkně odpověděl, že se jmenuji Miroslav Zikmund a jsem z Plzně. I když… Možná bych byl stejně nervózní jako můj kamarád a dopadlo by to podobně. (smích)

Se zlínským divadlem vás pojí ještě jedna velmi důležitá věc. Dlouhé roky jste místním divadelníkům „fandil“ z hlediště, avšak v listopadu 1989 jste s nimi najednou seděl v kuřárně, kde oficiálně vzniklo Občanské fórum Zlín. Napadlo by vás, že se stanete jednou z jeho hlavních tváří?

Kdepak. Jak by mě něco takového mohlo napadnout… Stejně, jako mě nikdy nenapadlo, že budu stát po boku zlínských divadelníků v roce 1968, když vtrhla vojska Varšavské smlouvy do Československa. Ve Zlíně se tenkrát podařilo, na rozdíl od jiných měst, udržet vysílání místního rozhlasu díky vysílači v nedaleké Topolné na Uherskohradišťsku. V utajení se z divadla ještě několik dní vysílalo, a to nejen do celé republiky. Já jsem tehdy napsal ono památné prohlášení a v rozhlase ho přečetl rusky. Jeho prostřednictvím jsem informoval občany Sovětského svazu, že se u nás žádná kontrarevoluce nekoná a vyzval je, aby nemlčeli. Výzva k protestu proti sovětské okupaci se donesla až k básníku Jevgeniji Jevtušenkovi, který na ni zareagoval prostřednictvím básně Tanki jedut na Pragu. (pozn.: díky odmítnutí okupace se stal Miroslav Zikmund na dlouhých dvacet let politicky nežádoucí osobou).

Jakou funkci by podle vás mělo plnit divadlo v dnešní době? A proč by lidé měli do divadla chodit?

Zaplaťpánbůh, že se divadlo napříč staletími nemění, stejně jako se nemění ani lidé. Proto odpovídám, že divadlo by mělo plnit stále stejnou funkci, jakou plní již od dob Antiky – mělo by lidi poučit a taky pobavit.

Stejně jako je obdivuhodná vaše věrnost divadlu, je fascinující i celý váš životní příběh. Řekněte, k jaké divadelní hře byste ho přirovnal?

Těžko říct. Můj život leckdy připomínal veselohru, jindy zase tragédii. Jak už to tak bývá, veselé chvíle střídaly okamžiky smutné. Zkrátka, u mě najdeme od všeho něco.

Související