I kdyby se poezií vyjadřoval jen jeden člověk, tak má smysl ji udržovat, myslí si básnířka Stančáková

13. únor 2024

Student JAMU Vojtěch Rikan natočil rozhovor s básnířkou a prozaičkou Alžbětou Stančákovou. Hovoří mimo jiné o postavení spisovatelů, zvláště mladých, v současné společnosti včetně jejich finančního ohodnocení. Dále zazní ukázky z autorčiny tvorby v jejím podání.

„Když si dva básníci začnou povídat o stavu umění v České republice, většinou jde do popředí skepse a vztek,“ myslí si Vojtěch Rikan. Někdy je ale dobré těžkými tématy začít rovnou.

Alžběta Stančáková nejen ve své tvorbě poukazuje na nerovné podmínky umělců, ale i dalších lidí různých profesí, kteří nejsou za svou práci dostatečně oceňováni. Ať už finančně, nebo společensky. A ačkoliv jde podle jejích slov o stav, který se složitě vysvětluje a narovnává, je potřeba nepřestávat bojovat a veřejně se ozývat.

Alžběta Stančáková je básnířka, prozaička a dramatička. Na svém kontě má kromě dvou sbírek – debutové Co s tím (2014) a Чачак / Čačak (2022) – také spoluautorství s Vojtěchem Bártou na imerzivní divadelní inscenaci těžba snů. Společně s překladatelkou Annou Sedláčkovou vede blog Kalba.

V rozhovoru s Vojtěchem Rikanem ovšem Alžběta Stančáková kromě dalších pozitivních aspektů nejen svého uměleckého působení akcentuje i potřebu a důležitost mladých začínajících básníků. Poezii považuje za jazyk, kterým má cenu se dorozumívat, i kdyby mu holdoval pouze jeden člověk. Umění není nic okrajového, je to součást společnosti a je třeba ji bránit a vyzdvihovat.

autoři: Vojtěch Rikan , Alena Blažejovská