I kdyby se poezií vyjadřoval jen jeden člověk, tak má smysl ji udržovat, myslí si básnířka Stančáková
Student JAMU Vojtěch Rikan natočil rozhovor s básnířkou a prozaičkou Alžbětou Stančákovou. Hovoří mimo jiné o postavení spisovatelů, zvláště mladých, v současné společnosti včetně jejich finančního ohodnocení. Dále zazní ukázky z autorčiny tvorby v jejím podání.
„Když si dva básníci začnou povídat o stavu umění v České republice, většinou jde do popředí skepse a vztek,“ myslí si Vojtěch Rikan. Někdy je ale dobré těžkými tématy začít rovnou.
Alžběta Stančáková nejen ve své tvorbě poukazuje na nerovné podmínky umělců, ale i dalších lidí různých profesí, kteří nejsou za svou práci dostatečně oceňováni. Ať už finančně, nebo společensky. A ačkoliv jde podle jejích slov o stav, který se složitě vysvětluje a narovnává, je potřeba nepřestávat bojovat a veřejně se ozývat.
Alžběta Stančáková je básnířka, prozaička a dramatička. Na svém kontě má kromě dvou sbírek – debutové Co s tím (2014) a Чачак / Čačak (2022) – také spoluautorství s Vojtěchem Bártou na imerzivní divadelní inscenaci těžba snů. Společně s překladatelkou Annou Sedláčkovou vede blog Kalba.
V rozhovoru s Vojtěchem Rikanem ovšem Alžběta Stančáková kromě dalších pozitivních aspektů nejen svého uměleckého působení akcentuje i potřebu a důležitost mladých začínajících básníků. Poezii považuje za jazyk, kterým má cenu se dorozumívat, i kdyby mu holdoval pouze jeden člověk. Umění není nic okrajového, je to součást společnosti a je třeba ji bránit a vyzdvihovat.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
