Hřbitovy – kamenná historie národa

14. listopad 2019

Hřbitovy přestávají být jen tichými, mnohdy smutnými místy na okrajích měst a obcí. Vycházejí o nich knížky a stále populárnější jsou třeba i komentované prohlídky. „Hřbitovy jsou kamennou historií národa,“ míní Karel Kobliha, který šest let pracuje u Správy pražských hřbitovů, z toho tři roky je jejím ředitelem. Stará se o 180 živých, tedy zaměstnanců správy, a také o 2 miliony mrtvých.

Když se na chvíli zastavíme u těch živých, můžeme si třeba připomenout, že si nemáme plést hrobníka a hrobařem. Hrobník se stará o hroby a hrobař je ten, kdo je vykrádá, upozorňuje Karel Kobliha, který se za svou praxi setkal s mnoha netradičními případy. Třeba s tím, že si lidé přijdou zaplatit pohřeb sami:

„V poslední době se to děje. Dokonce má někdy člověk nachystáno už hrobové zařízení se svým jménem, datem narození a chybí už jen vysekat datum úmrtí.“

Bývá to teď častější, než dříve?

„Bezesporu, ačkoliv se nejedná o raketový nástup.“

Jsou romské pohřby něčím jiné?

„Pořád platí, že chodí více lidí, než je běžné. Je velký průvod s muzikou, a dokonce se cesta k hrobu zesnulého volí tak, aby vedla kolem hrobů jiných a tam se zahrála písnička.“

Byl jste někdy sám na takovém rozloučení?

Byl jsem se dvakrát podívat, jednou na takovém opravdu velkém pohřbu a pak často vyhlédnu z okna své kanceláře, když jde průvod kolem. Musím říct, že se mi to líbí.“

Bývá mrtvý pořád nastrojen a jsou mu do rakve vkládány dary?

„Ano. Trpíme tady kouření, protože když třeba mrtvý kouřil, má u sebe popelníček a pozůstalí mu tam přijdou zapálit cigaretu a také u toho kouří. Do hrobu se dávají předměty, které byly zesnulému blízké nebo i peníze.“

Jak je to u Romů s pohřby žehem?

„Prakticky nejsou. Téměř ze sta procent se u romských pohřbů jedná o rakev s tělem zesnulého.“

autor: Igor Šebo
Spustit audio