Fejeton ze Zelného rynku: Zdeněk Grmolec o poezii venkovských nádraží

Martinické nádraží rozhodně má své kouzlo
Martinické nádraží rozhodně má své kouzlo

Poslechněte si fejeton brněnského spisovatele v podání Vladimíra Hausera.

Odmalička mám rád vlaky. Možná je to tím, že když jsem byl malý klouček, tatínek mě brával na nádraží a ukazoval mi je. Tehdy byly lokomotivy parní, funěly, stoupal z nich kouř, zahaleny do páry se vynořovaly a pak zase ztrácely.

Tahaly za sebou vagony, kterým se říkalo dřeváky. Lavice v nich byly dřevěné, nikoliv polstrované. Vlastně jeden vagon polstrovaný byl, zřejmě ještě prvorepublikový. Ale tam se cestující báli sednout, protože měli pocit, že je poštípou blechy.

     Když jsem jezdil v dřevácích do gymnázia, myslel jsem si, že až budou tyto vozy nahrazeny jinými, nastane konec světa. Technika bude už na takové úrovni, že zničí sama sebe. Naštěstí se tak nestalo.

     Nejpůvabnější jsou stará nádraží, zbudovaná ještě za císaře pána. Jsou si všechna podobná, ať jsou již ve městech, městečkách nebo na venkově. Všechna jsou žlutá. Podobně jako kostely stavěné ve stylu podunajského baroka. Spisovateli Josephu Rothovi připomínají nádraží „líné kočky, které leží v zimě ve sněhu, v létě na slunci, chráněná takřka tradiční křišťálovou skleněnou střechou nástupiště a střežená černým dvojitým orlem na žlutém pozadí.“ 

A Franz Werfel dává nádražím duchovní rozměr: „Každé nádraží je hustý propletenec duševních, nervních proudů. Nejenže na něj bez přestání dopadají mraky uhelného dýmu a vodní páry, ale zatěžuje ho ještě jiný mrak jemnější povahy, která stoupá z vibrací věčně proměnlivého lidského davu. Nervové signály netrpělivosti, strachu ze zpoždění, cestovní horečky, nesčetných odstínů pocitů a rozloučení (od smrtelné úzkosti až po opojení svobodou), ranní radost výletníků směřujících k horám, stísněnost vracejících se, nedělní vzduch a pondělní obavy.“

     Také v české literatuře můžeme nalézt inspiraci nádražím. Za všechny - Karel Čapek a jeho Obyčejný život. Čapek zde mistrovsky srovnal městská a venkovská nádraží. V tom pražském, Franze Josefa, musel sedět v kanceláři – beznadějné díře, kde se muselo celý den svítit. Nádraží mělo nervózní, skoro patetickou atmosféru odchodů a příchodů, připomíná překrvenou zjitřenou uzlinu. Je zde neustálý chvat, nepořádek, stahují se sem zloději, pasáci, coury a divná individua. Oproti tomu venkovské nádraží - nádraží jako z cukru, ve všech oknech petúnie, všude košíky s lobelkou a lichořeřišnicí; zahrada plná šeříku, jasmínu a růží, a ještě podél skladiště a hradel samý záhon, samý kvetoucí měsíček, samá pomněnka, samé hledíky. A všechno se muselo jenom lesknout, okna, lampy, zeleně natřené pumpy.

     Důležitá byla u takového nádraží i hospoda, kde se dělaly poctivé nadýchané knedlíky a pila se hořká správně vychlazená plzeň. Ještě za mého dětství bylo možné taková nádraží objevit. Na jedno z nich jsme chodili po koupání v létě, kdy se vůně dívčích těl mísila s podivným odérem podlah čekáren barvy připomínající černý tér. Kdykoliv jsem pak podobnou vůni ucítil, vzpomněl jsem si na to venkovské nádraží.

     Inspiraci nádražím a vlaky najdeme nejen v černošském blues, ale i v tzv. hudbě vážné. Antonín Dvořák chodil poslouchat vlaky u vesnice Vysoká, kde měl letní sídlo, pravidelný rytmus jedoucích vlaků se pak objevil v jeho známé Humoresce.

    O nádraží jsem napsal i svoji první báseň. Nenahlížel jsem v ní na nádraží nadšeně: „Funící velká, černá, železná těla. / Žlutá zaprášená budova, / z níž jdou chuchvalce kouře z cigaret, / černé čáry na bílém podkladu, / studené železo.“ Přesto jsem měl to nádraží rád. V zimě bylo v čekárně přece jen tepleji než venku, mohl jsem si tam číst. Vzpomínám si, že jsem tam poprvé otevřel Baudelairovy Květy zla, které mi půjčil můj češtinář na gymnáziu.

A taky jsem se na tom nádraží cítil tak trochu světácky, když jsem ve třinácti podnikl výlet a dal si na nádraží první černý kafe. To byl zážitek!

     Málokdo si dovede představit, co znamenala nádražní čekárna pro venkovské puberťáky. Bylo to jediné místo, kde se mohli v zimě scházet. Bylo tam teplo a otevřeno do doby, než odjel poslední noční vlak. Obvykle se čekárnou ozýval smích, ale řešila se i vážná témata a snilo se o budoucnosti. Čím byla realita horší, tím víc se snilo. O čem sní puberťáci asi dnes? Ukrývají svá tajemství do komplů, jak říkají počítačům?

     Jednou se mi podařilo na podobném nádražíčku, o jakém psal Karel Čapek, zastavit vlak. Tedy ne mně samotnému, ale ještě i mojí kamarádce. Oba jsme naskakovali do rozjíždějícího se vlaku a vyděšený strojvedoucí zastavil. Víc vyděšení jsme pak byli my, když nám chtěl dát výpravčí pár facek.

     Pravidelný rytmus, který vydávají vlaky při dotyku kol o spoje kolejí, mě kdysi dávno ukolébával k spánku. Nádraží bylo od našeho domu dost daleko, a tak jsem slyšel hudbu linoucí se z vlaků tlumeně, bylo v ní tajemství dálek. Ještě tak někdy ji uslyšet znovu a zabořit se do polštáře a přikrýt se venkovskou duchnou vycpanou peřím, které draly ruce venkovských žen! 

Spustit audio
autoři: Vladimír Hauser, Zdeněk Grmolec

Související