Andrea Kolowrat z Rychnova odmítá portrét. Nechce skončit v depozitáři otočená ke zdi

Když Andrea Kolowrat Krakowská-Libštejnská přijela v roce 1992 poprvé do Rychnova nad Kněžnou, před zámek s výhledem na barokní fasádu, viděla hlavně šedo. Šedé zdi, šedé domy, šedou oblohu. Z Vídně, kde byla zvyklá na barvy, kulturní ruch a rodinné zázemí, to byl kulturní i fyzický přesun o několik desetiletí zpět. „Ale lidé byli srdeční. A když vás někdo pozve do kuchyně, přičemž sám nemá moc, dá vám to nejlepší ze stolu, to si pamatujete napořád,“ říká dnes.

Andrea Kolowrat se k životu na zámku nedostala dědickým nárokem, ale láskou. S manželem Janem Egonem se poznali u rybníka v Dolním Rakousku, kde jeho rodina provozovala rybářství. Výraz „hraběnka“ nepoužívá, spíš si přeje, aby jí lidé říkali „paní doktorko“. Je plicní lékařka a na svou profesi je hrdá. „Titul je věc minulosti, ale lidskost a práce zůstanou.“

19 fotografií

Zpět do ruin a zpět ke kořenům

Zámek v Rychnově byl rodině Kolowratů navrácen v restitucích po roce 1989. Tehdy ho přebíral její tchán, který se vracel po emigraci v roce 1968. Co ho zaskočilo, byl stav lesa. „Věděl, že z něj zbylo jen torzo. Emise a špatná údržba ho zničily. Chtěl ho znovu zalesnit, i když nevěděl, jestli to vůbec půjde.“ Dnes tam opět rostou stromy. Ne dokonalé, ale žijí. Stejně jako zámek. Už není šedivý. Dnes je vznešený a živý.

Ne vždy šlo všechno hladce. „Jednou se zřítil strop v sále, který byl právě opraven. Fresky ležely na zemi. Naštěstí tam nikdo neseděl,“ vypráví hraběnka. A přesně tak, jak je u ní zvykem, se srdečným smíchem rychle dodá: „Mohlo to být horší.“

Život v zámecké realitě

Žít na zámku neznamená mít zlaté kliky. Znamená to shánět peníze na topení, řešit zatékání, a především – starat se. O dům, historii i návštěvníky. „Místnosti jsem nikdy nepočítala, ale záclon máme půl kilometru, ty jsem sama kupovala. Pereme jednou ročně, víckrát to finančně nejde. Všechno je tu větší, ale i náročnější.“

A bydlení? Nečekejte noblesní apartmá. „Máme dva pokoje, které mají tři okna a dvoje dveře. Nejsou velké a máme problém, kam dát postel a skříň. Všude jinde jsou šikmé stěny, zkosené rohy, okna táhnou. Ale zvyknete si.“

Andrea Kolowrat Krakovská Libsteinská|foto:Martin Čuřík

Zámecké expozice

Zámecká paní sama provází návštěvníky, hlavně v němčině a angličtině, ale někdy i česky. „Jsem ukecaná. A nejradši vyprávím o 20. století – o tom, co lidi opravdu zajímá. Kdo tu žil, proč se to vracelo, co se zachovalo.“

Jedním z předmětů, které se zachovaly, je například ceremoniální meč z roku 1667, dlouhý jeden a půl metru, známý jako "moravský Excalibur". Dostal ho František Karel Kolowrat Libštejnský jako dar od císaře Leopolda I., když byl moravským hejtmanem. Meč se nikdy nenosil u pasu, přinášel se na červené podušce a až po něm do sálu vstupoval jeho majitel. Dnes je vystaven v zámku. „Překvapivě není těžký,“ ukazuje Andrea Kolowrat.

Obraz paní domu v zámecké galerii ale zatím nenajdete. „Nemám portrét a ani po něm netoužím,“ říká s nadhledem. „Tchán s tchyní mi kdysi radili, že se mám nechat zvěčnit, ale já nechci skončit někde otočená ke zdi v depozitáři.“ Přesto rodina historii dokumentuje, jen moderně. „Samozřejmě máme rodinné album. Dnes máme digitální fotografie, není to problém.“

Věrně a stále

Rodové heslo Kolowratů zní: Věrně a stále. A Andrea to bere doslova. „Když mě někdo zklame, těžko odpouštím. Ale když miluju, tak naplno. A věrně.“ Věří, že generace po nich budou pokračovat. „Není to o penězích. Je to o srdci. O tom, že zámek má žít, nejen stát.“

Přes zimu je Rychnov smutnější. Ale s jarem zámek znovu ožívá. Když je zavřeno, život nekončí. „Nechcete vědět, co tu děláme, když se za posledním turistou zavřou dveře,“ směje se opět vřele. „Ale je to naše radost, naše odpovědnost.“

Kolik oken zámek v Rychnově nad Kněžnou má a myla je Andrea Kolowrat někdy? Kam se na zámku bojí chodit? Odkud se šíří podivné zvuky? Mají na zámku kouzelné zrcadlo? A jaký je její největší sen? I tyto otázky Andree Kolowrat Krakowské-Libštejnské položil Patrik Rozehnal.