978. schůzka: Romuald aneb Slavný vládce

„Konstruktér prvního parovozu v českých zemích Josef Božek zesnul v pokoji ve věku pouhých třiapadesáti let. Nad jeho rakví si podali oba jeho synové, František a Romuald, ruce a věrni otcově přání slíbili si, že se nikdy v životě od sebe neodloučí, že budou žít svorně a že se budou navzájem podporovat.“

Josef Božek, c. k. zemský mechanik, zemřel jako zámožný člověk. Kromě výrobního inventáře zůstalo po něm i hezkých pár tisíc zlatých. Matka si ponechala peníze, bratrům zůstaly nástroje, soustruhy, obráběcí stroje.

Zemským mechanikem se stal František. Svoje jmenování podepřel darem - zlatými hodinkami, které svého času vyrobil jeho otec pro sebe a nyní skončily v kapsičce pana barona, jinak ředitele technického učiliště. U mladšího Romualda přistálo povolení, že může i nadále provozovat v dílnách učiliště soukromé obchody. S dvěma sty zlatých, které si Romuald od matky vypůjčil, pustil se s chutí do samostatného podnikání. Prvním úkolem bylo dodat stroje pro vodárnu v Písku. Válce si dal ulít u pražského kovolijce, a když stroj dokončil, najal si povozníky, aby dopravili do Písku celé zařízení do Písku. Tam také stroj postavil a ještě téhož roku uvedl do provozu. Až na jedno předměstí tekla voda do kašen v celém Písku.

V pouhých dvaadvaceti letech takový mistrovský kus... to musela být pro Romualda reklama... Však se taky další objednávky jenom hrnuly. Navrhl strojní vybavení plzeňské vodárny a také vodní stroj malostranské vodárny. Vodárenství ale nebylo jediným oborem, ve které Romuald Božek uplatnil svoje podnikání. Strojní dílna Božek a synové neztratila nic ze své dobré pověsti. Romuald se pustil do oboru lisování oleje a cukerní šťávy, když vtom přišla zakázka od ředitele učiliště. Poněkud povýšeným způsobem mu oznámil, že potřebuje pro svůj cukrovar ve Rtišovicích na Berounsku zrovna takovou mašinu, jaká byla smontována už v řadě podniků. A jen tak mimochodem prohodil - jako by se to rozumělo samou sebou - že zakoupil také starší parní stroj a že by potřeboval dát ho do pořádku. No... dobrá zakázka. Podezřelé však bylo, že se nemluvilo o penězích, a tak Romualdovi došlo, že pan baron chápe tento obchod jako část splátky, kterou jsou mu oba bratři povinni za místo zemského mechanika. Korupce v c. k. vydání. A navíc ještě skryté vydírání. Romuald se nemohl bránit. Parní stroj byl rozežrán rzí a některé součásti chyběly vůbec, ale on ho dal dohromady. Zdarma. Za stroje do cukrovaru měl nárok na 1200 zlatých, ale dostal jenom dvě stovky. Což bylo totéž, co musel zaplatit železárnám. Pro Romualda to byla finanční újma, ale nic mu nedovedlo vzít chuť k další práci.

V roce 1837 sestrojil kočár nové konstrukce se zlepšeným pérováním, jehož vnitřek bylo možno prostým otáčením kliky přeměnit z pohodlné lehátko a jehož stupátka se při otevření dveří samočinně sklápěla. Tento vynález si dal patentovat. Cena takového dopravního prostředku: 2200 zlatých. Věru luxusní vůz. Nezůstal u kočárů, v budoucnosti se pustil i do mnohem větších vozidel, „jenže ještě předtím vyslyšel žádosti profesora pražské chirurgické kliniky doktora Schreibera, který ho zavedl k loži zednického políra Kosky,“ dozvídáme se z knihy Božkové od Jiřího Streita. „Po zranění byla Koskovi amputována noha nad kolenem. Bez dlouhých okolků se lékař optal mechanika, jestli by si troufl umožnit tomuto muži návrat do původního zaměstnáním tím, že mu sestrojí umělou nohu. Nebyl to snadný úkol. Zbylý pahýl byl jen čtyři coule (tedy 10 centimetrů) dlouhý a odborníci se až do té doby domnívali, že se v takovém případě nedá použít protézy. Mělo se za to, že protézy lze připevnit pouze při amputacích nad kolenem.“

Což se mohlo stát pouze v době, ve které byl takový mechanik jako byl Romuald odborníkem takřka na všechno. A on nezklamal. Zhotovil protézu s pomocí ocelových per tak, že její horní část zkonstruoval jako vycpané sedlo, které bylo možné spojit s pahýlem nohy řemeny, vedenými přes rameno. Koska se mohl s touto protézou nejenom normálně pohybovat, ale vylezl dokonce i na žebřík, takže se mohl opět vrátit ke svému povolání.
Tento počin získal Božkovi veřejné uznání a pocty. Zažil svých... 15 minut to tenkrát nebylo, záře úspěchu dopadala na vyvoleného trochu déle, doba měla ještě volnější tempo... Na nějaký týden měl o slávu postaráno.

„Čeští podnikatelé se stali Romualdovi zářným příkladem,“ píše v knize Jiřího Streita. „Obdivoval se jejich podnikavosti, rozhledu a pravděpodobně i politickým cílům a zatoužil podniknout sám také něco velikého, čím by se zařadil mezi tyto z průměru vybočující jedince. Nejdůležitější byl kapitál a ten on už měl. Hledal však společníka, který by byl finančně přinejmenším stejně tak silný jako on sám.“

A příležitost se naskytla. Před pěti lety montoval Romuald ve Svinařích ještě otcem zhotovený hydraulický lis. Tehdy se seznámil s vedoucím, jakýmsi Krausem. Po těch pěti letech ho potkal znovu, už jako ředitele cukrovarnického řetězce. Právě jemu se Romuald svěřil se svým plánem založit továrnu na lisování oleje. Pan Kraus měl ale jiný nápad. „Cukrovar, třebas malý, je mnohem výnosnější než lisovna oleje. Jeho zařízení si nevyžádá takových velkých nákladů. Pro takový účel stačí adaptovat vhodnou kolnu v kraji, kde je pro cukrovou řepu dobrá půda. Berte nebo neberte. Já bych dělal ředitele, vy byste dodat do podniku potřebné stroje. Podívejte se – já jako ředitel pobírám ročně 1200 zlatých. Nikdy bych se nevzdal tohoto jistého příjmu, kdyby předpokládaný poloviční výnos nového cukrovaru neměl dělat víc.“

Příležitost přišla jako na zavolanou. V Popovicích, na panství knížete Windischgrätze, se nacházel zámeček s přilehlým velkým ovčínem, který by bylo možné bez zvláštních obtíží přeměnit na cukrovar. Půda pro pěstování cukrové řepy prý je v okolí také vhodná. Nejdůležitějším argumentem byla však okolnost, že kníže sám byl ochoten zavést pěstování cukrovky na svém panství, bude-li cukrovat založen. Pro takový účel by pronajal nastávajícím společníkům celou nemovitost za pouhých 600 zlatých ročně. To považoval Romuald za jedinečnou příležitost, kterou je nutno chytit za pačesy.

Zatím vyrůstal v Popovicích cukrovar s plánovanou kapacitou 30 000 centů řepy. Podle tohoto předpokladu byl cukrovar také vybaven stroji a kotli. Brzy se začalo ukazovat, že to nebyla dobrá myšlenka. Výnos řepy činil ani ne třetinu, a ředitel Kraus ukázal, že není na výši jako odborník. Výrobky, které z cukrovaru vyšly, nebyly dost kvalitní a musely se prodávat pod cenou. Na konci třetího roku nemohli zaplatit ani řepu, ani nájemné.
Pro Romualda musela být ta situace katastrofální. Všechny své úspory investoval do zařízení cukrovaru. Měl stroje a továrnu, ale žádnou řepu. Rozhodl se, že bude nadále vyrábět jenom surovou cukrovou šťávu, a vtom mu přišla velice vhod nabídka z Nového Bydžova. I pro nabízející se nabízela výhoda. Zdejší půda byla pro pěstování cukrovky výborná, její pěstování už tu bylo zavedené, řepu však bylo nutné dovážet do vzdálených cukrovarů. Start do nového podnikání (do kterého se Romuald vrhl tentokrát spolu se svým strýcem) se tedy povedl.

A tehdy se na něj obrátil Vojtěch Lanna. Kdo by ho tenkrát v monarchii neznal? I my jsme se s ním už na svých Toulkách seznámili. Byl stavitelem druhého pražského mostu, majitelem lodní dopravy na regulované Vltavě a Labi, stavitelem tří set padesáti lodí, budovatelem železniční sítě, těžařem uhlí. Po Božkovi chtěl vodovod, pro svůj statek nedaleko Českých Budějovic. Lanna ho provedl po statku osobně. Ukázal mu vodní sílu, která měla pohánět stroj a dopravovat vodu na vysoko položené louky. Ke statku patřil zámeček, dvůr, pivovar, byt sládka a tři domy. Romuald měl zrovna těžkou hlavu se svým cukrovarem, ale na Lannovu nabídku přistoupil. Cestou ze statku do Budějovic mu Romuald vysvětlil, jak bude možné vodovod vybudovat. Lanna sem tam pokývl hlavou a nakonec se zeptal na výlohy. Tím uvedl Romualda do rozpaků. Řekl přibližnou cenu, ale okamžitě prohlásil, že neví, jestli bude moci ji dodržet. Budou-li ovšem výlohy menší, nebude si samozřejmě účtovat víc.

„Tak mluví čestný muž.“ Promluvil Vojtěch Lanna. „A já vám zase říkám: budou-li výlohy větší, nežli jste udal, zaplatím vám do haléře.“ Což byla gentlemanská dohoda v době, kdy platily gentlemanské dohody, a nikoli podrazy, podvody, krádeže ve velkém. „Dílo dopadlo líp, než konstruktér myslel. Výkon stroje byl větší, než se očekávalo. Z nádržky umístěné nad loukami vedl Romuald načerpanou vodu do velké fontány, její vodní paprsek stoupal do výše 12 sáhů. (Tedy dvaceti metrů.) Podobal se obrovskému stromu s rozvětvenou korunou z tisíců kapek. Zdaleka ho bylo vidět. Vedle toho dodával vodovod vodu zámečku, pivovaru a zahradě, kdy byla ještě fontána, zdobena vodními figurami. Účinek byl skvělý – stroje běžely téměř bez hluku, ani nejlepší anglický strojník by nebyl udělal lepší práci.“

Lanna musel být opravdu příjemně překvapen. „Prokázal jste znovu dobrou pověst svému jménu, a mně jste způsobil velkou radost.“ Náklady byly menší, než zněl původní odhad, ale Lanna stejně Romualdovi vnutil 200 zlatých navíc.

Romualdovo cukrovarnictví však nekvetlo, ani nesládlo. Podvedl ho jeho vlastní strýc Máša. Vylákal na synovci starou smlouvu, tu jednoduše zničil a továrnu i s příslušenstvím dal přepsat na sebe. Nebylo odvolání. Mladší společník si ve své důvěřivosti neponechal v ruce nic, oč by se mohl opřít při soudním řízení. Povedený strýček se zabezpečil proti každé finanční ztrátě, což vzápětí realizoval v praxi. Romuald dál vyráběl v Bydžově cukr. Podepsal Mášovi směnku. Bylo však třeba prosit o nové a nové peníze. „Pošli cukr a já ti pošlu peníze!“ vzkazoval povedený strejda. A tak se Romuald ocitl před bankrotem. Strýc vystěhoval synovce z bytu, jako věřitel dal zabavit všechny jeho stroje, kotle a potrubí. Z Romualda byl žebrák.

„Když zvážil všechno kolem a kolem, došel k názoru, že bude přece jenom nejlíp, když zůstane v Bydžově. Seznámil se se stolařem Špatným, který měl pár políček a na jednom z nich, na jílovitém úhoru, vyráběl občas neuměle pálené cihly. Romuald se s sním dohodl. Pustili se do výroby cihel společně. Zpočátku to stačilo tak právě k životu. A když něco přece jenom ušetřili, pořídili si cihlářskou pec a začali pálit cihly, ba odvážili se i na výrobu krycích tašek, které šly dobře na odbyt. Aby zužitkovali teplo z pece, sušili jím cukrovku a dodávali ji továrnám na cikorku.“

Romuald byl nezmar. Přišel na myšlenku nového cihlářského stroje – dalo by se na něm vyrobit za den jedenadvacet tisíc cihel. Neměl však peníze. Tak zkusil vyrábět cikorku. Neměl však valný úspěch, a tak se vrátil do Prahy.

„Arcikníže Štěpán, tehdy civilní správce v Čechách, poslal, do dílen technického učiliště v Praze žádost, aby mu bratří Božkové dali do pořádku jeho flétnový orchestrion. Příležitosti se chytil František. Před lety totiž zhotovil jeho otec velký hudební automat se zvuky flétny a harmonia, a tehdy mu František pomáhal umístit na válce příslušné kolíčky. Víc o tom automatu nevěděl, a vše by skončilo fiaskem, ale s Romualdovou pomocí byla oprava provedena a arcikníže byl spokojen. Ba co víc, nadšen, a objednal si ještě jeden válec, z něhož mu měl automat přehrávat tehdy oblíbenou operu Linda von Chamonix.“

Linda von Chamonix se ozvala. A docela čistě. I sám kapelník Stavovského divadla František Škroup vyjádřil spokojenost. Mezitím postavil Romuald v Praze na zadním dvoře techniky kolej ve tvaru osmičky a na ní zkoušel jízdu podvozků, které si upravil podle svého. Testoval, jakou mají podvozky v těch obloucích rychlost. Výsledky byly dobré, a tak se Romuald obrátil na svého starého příznivce Vojtěch Lannu, ten sepsal doporučují dopis a Romuald se mohl vydat na ředitelství drah. Pan ředitel mu vše odkýval, poklepal mu pochvalně na rameno, a řekl: „Ale... tři příčiny tomu brání: za prvé nemáme peníze, za druhé nemáme peníze, za třetí nemáme peníze!“ Práci na kolejích musel tedy odložit. Ostatně – dostal velkou zakázku v Praze. A ta se týkala opět vody. Obyvatelé horní části Nového Města pražského byli ještě v 1. polovině 19. století odkázáni na zásobování vody ze studní. Nedostatek vody i špatná jakost se projevovaly stále hrozivěji a proto byla zahájena stavba nové vodárny, vodojemu, potrubní sítě i strojního zařízení na Žofíně. Zakázku získal Vojtěch Lanna.

Návrh strojního zařízení měl vypracoval Romuald Božek podle výpočtu, dle kterého se měla voda dopravovat potrubím z Vltavy v objemu čtyřiceti kubických stop za minutu do nádrže na Karlově, 30 sáhů nad hladinou řeky. 57 metrů nad hladinou Vltavy. Jeden a čtvrt kubického metru za minutu. Aby měl Lanna jistotu, že mu Božek postaví to nejlepší, co lze nalézt v Evropě, poslal ho do Německa a do Anglie, aby se tam porozhlédl (a provedl průmyslovou špionáž přímo na místě - i tak se to dá formulovat). Jeho zkušenosti se mu zúročily, ale to už ležel na patentovém úřadě jeho vynález, kterým se mělo zamezit vykolejení železnicích vozidel. (Trochu v tom svém úsilí Romuald připomínal Járu. Tedy Cimrmana.)

„Po šestiměsíčním putování po evropských vodárnách, které stálo Vojtěch Lannu 110 zlatých, vyklopil Romualda dostavník opět v Praze,“ píše Jiří Streit ve své knize o slavném rodu Božků. „Jeho první kroky vedly k Vojtěchu Lannovi. Odevzdal mu plánky všech zařízení, která na cestě poznal. Byly psány rukou, po paměti, ale Lanna byl s nimi spokojen. Když se pak obrátil na Romualda, aby mu nyní na základě svých zkušeností udělal nový plán vodárenského zařízení pro žofínskou vodárnu, musel mu Romuald sdělit, že na celé své dlouhé pouti neviděl nic lepšího, než co už sám jednou navrhl, a že ve svých plánech, až na nějaké maličkosti nemůže s dobrým svědomím nic měnit.“

A pan podnikatel na to:
„Vidíte, to mě opravdu těší. Tím jste mě uklidnil.“
Je toho ještě víc, nač se v tomto pořadu a na této stránce nedostane. Vzdát se musíme zmínky o výrobě lihovarnických zařízení. Ani o Romualdově umělém slunci a umělém měsíci – arci na divadelním jevišti – tu nepadlo slovo. Na téže scéně se osvědčil i jeho samohyb – trojkolka, na které se šlapalo jako na jízdním kole. A u divadla ještě zůstaneme – Romuald navrhl nahradit divadelní schodiště šikmými rampami. Patentoval si vynález ohnivzdorné opony. Od svého mládí se zabýval hodinářstvím, a tak se podílel na opravě pražského orloje. Vynalezl astronomické kyvadlové hodiny, stal se ředitelem pražských vodáren. Když se princezna Štěpánka zasnoubila s korunním princem Rudolfem, zhotovil Romuald hrací skříňku, která soustavou ocelových per, napínaných a uvolňovaných kolíčky hracího válce vyluzovala tóny a automaticky přehrála celou Rudolfovu hymnu. A ještě… leč dosti již. Ani jeho krajan Cimrman se nemůže chlubit lepším skóre.

„Romuald Božek, bývalý ředitel vodáren, vlastník c. k. privilegií, člen Spolku architektů a inženýrů, nositel velkoknížecí meklenburské velké zlaté medaile na široké stuze, rytíř velkovévodského výmarského řádu Bílého sokola, nositel c. k. rakouského záslužného kříže s korunou, byl ze svého života, zasvěceného práci, umění a vědě povolán na věčnost v časných ranních hodinách 30. dubna roku 1899, osmdesát pět let stár.“