101. schůzka: 409 dní kralování Václava III.

Citátem z Jeremiášova proroctví uvedl Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice první velkou českou smrt v sotva načatém 14. století. Po třiceti třech a třech čtvrtích roku zemřel král český a polský a otec stále ještě krále uherského. Bylo to v roce 1305, krátce poté, co se Václav vypravil do k Dunaji pro svého stejnojmenného syna. Diagnóza toho rychlého konce byla jasná: „Když tedy král Václav přivedl svého jednorozeného syna, uherského krále Václava z téhož království se silným sborem zpět do Čech, tehdy se u něho objevila všemi příznaky nemoc souchotin, která se v něm už déle skrývala.“ Souchotě, souchotiny, úbytě. Tuberkulóza. Vyskytly se však i jiné diagnózy: „Nestihl se srovnat s římským králem,“ (ke smíru s Albrechtem sice došlo, ale byl podepsán až po Václavově smrti; pro umírajícího českého krále dopadl ještě docela dobře: vzdal se Chebska a některých panství v Míšeňsku a Pomořansku), „roznemoh se, zemřel z toho žalem.“ Ne, žalem to asi nebylo. Ostatně Dalimil leccos naznačuje:

Prý na oné smrti lpí i jiná vina. (Jiná vina? Čí vina?)
To však přenechávám soudu Hospodina.

O nemoci českého krále kolovaly divné zprávy. Naznačoval to Dalimil (v originále jeho poznámka zní ještě podezřeleji): „k smrti mu také někteří připomohú“ (jakože mu s ní pomohli). A štýrský kronikář Otakar, který se liboval v poněkud dramatických scénách, vyprávěl, jak Václavova milenka Anežka (on jí říkal kdovíproč paní Minne) byla podplacena, aby krále zahubila „hnusnou nemocí, kterou přináší láska.“ Zřejmě nějakou pohlavní nemocí, což by při známé Václavově promiskuitě nebyl zas až tak velký problém...

Skutečnost byla ale opravdu jednodušší a prostší. Václav býval od dětství neduživý, slabý, nemocný, a teď - rychlé úbytě. Podle profesora Jaroslava Jedličky: plicní tuberkulóza, což byla tenkrát a ještě dlouhá staletí potom smrtelná nemoc.

„Král povolal k sobě svého syna Václava, královského nástupce, pana Petra, svého kancléře (což byl vynikající diplomat, politik a velice vzdělaný muž, basilejský biskup a český kancléř Petr z Aspeltu), dále Tobiáše z Bechyně, Jindřicha z Rožmberka a více jiných šlechticů a pánů království,“ a vysvětloval jim, že na válku s římským králem Albrechtem obsah královské pokladny nestačil, nýbrž že si musel vypůjčit a že je čestné výpůjčky vrátit. Zároveň jmenoval zvláštní komisi, která pořídila soupis všech pasiv. Při tom vyšlo na povrch, že příslovečně bohatý český panovník vskutku opouští svět chudý jako kostelní myš. S přemyslovskými dluhy měl co dělat později ještě Jan Lucemburský. K synovi pak obrátil král tvář a jemu přede všemi pravil takto: „Synu můj, nakloň ke mně ucha svého, vyslechni řeči mé, slyš slova má (tady si buďto král nebo kronikář zbraslavský vypůjčoval z Knihy přísloví), a výroky otce tvého ať ti nikdy nevymizejí, nýbrž si je zapiš do srdce svého jako do knihy a naplň je skutkem! Tobě, synu můj, plode života mého, patří právem dědickým veškeré držení práva mého, neboť budeš seděti na stolci mém a budeš panovati místo mne, otce svého.“ A král ještě dodal: „Přísahej mi tady před Bohem, na ostatky svatých, kteří už tu jsou přítomni, že po mé smrti vyslechneš hlas mých věřitelů a vymahatelů a že za mne zaplatíš dluhy z království, které budeš míti v držení, a že zadost učiníš všem těm, kteří byli mnou nezaslouženě poškozeni a uraženi.“

Z tohoto odkazu vyplývá, jak poctivý byl český král ve splácení svých úvěrů a dluhů, že by to mnohým jeho krajanům o mnohá století později mohlo být zářným příkladem. "Aby ta úprava placení nebyla v něčem znemožňována, byla určena sedmina urbury a důchodů v Kutné Hoře, které se dávají králům každý týden, na placení dluhů a na upokojení věřitelů." Třiatřicetiletý český král umíral pomalu, v šedém cisterciáckém rouchu, za neustálých pobožností, ale zároveň uprostřed vytrvalé a namáhavé státnické práce. Jeho šestnáctiletý, poněkud dětinský syn Václav, toho jména Třetí, tak takřka bez politických zkušeností (v Uhrách za někoho fakticky rozhodovali rádci). Těžce nemocný panovník neuhnul před tíhou svého vysokého úřadu ani ve stínu smrti, neboť to se podle něj neslušelo, aby se do posledních chvil nestaral o to, co bude po něm. Přiměl shromážděné české pány a svého syna přísahat na landfríd, slavný zemský mír, kterým se všichni vzájemně zavazovali, že budou zachovávat v zemi pokoj, že nebudou trpět rušitele a odbojníky. Tato smlouva, opatřená pečetěmi jak krále, tak i panstva naznačuje, čeho se král nejvíc bál: že skupiny pánů využijí mládí nového krále Václava III. a začnou znovu vnitřní zápasy o moc. Zatím k tomu páni prostor neměli, Václav II. jim dával svou obratně vedenou politikou volnou ruku v Polsku a donedávna i v Uhrách, kde si mnozí počínali dost neurvale... A byly tu ještě branné síly Václavovy, najímané v cizině, které doma udržovaly pořádek. S tím vším je teď konec... Proto ta závazná smlouva, uzavřená před zraky umírajícího.

"Ve svém utrpení projevil tento král na loži tak velikou trpělivost, že byl všem, kdož ho viděli a znali jeho neduživost, předmětem největšího úžasu. Neboť když ho při vnitřním utrpení velmi ostře bodal osten bolesti, nikterak se z úst trpícího neozýval nějaký reptající nářek. Ale jak veliká prudkost trpké bolesti ho bodala, prozrazovala vyčerpanost údů a ukazovala tvář, kterou pokrýval nádech modravé barvy. Když ho však sužovala nad míru síla bolesti a zachvacovala příliš prudká slabost, říkával: Už už se tak velice trápím, že by jiný, jak myslím, kdyby trpěl totéž, křičel tolik, že by to bylo slyšet po celém sousedství. Konečně nemocný král, více než šest měsíců silnou bolestí mořen, naznal, že přišla hodina jeho odchodu z tohoto světa. ta věc úžasu hodna a musí být trvale v paměti zachována: Hle, dne 21. června asi o první hodině (to znamená o páté hodině našeho času) král, kdy mu již ubývalo posledních sil, pln dobrých skutků přicházeje k poslední hodince a louče se s tímto světem a s jasnou tváří poroučeje do rukou Pána svého ducha za přítomnosti všech vydechl a odevzdal ducha svého Pánu." Podařilo se mu tak to, co se nepodařilo jeho otci a co se nepovede ani jeho synovi - zemřít nenásilnou smrtí. Zaplatil za to však velkou cenu - krátkostí svého života. Zemřel vychrtlý, promodralý, vypadal jako stařec. "Ó, jak veliký nářek slzavého bědování hned vnikl do srdcí všech, když z bezduchého těla odešel šťastný duch..." Kronikář napsal doslova, že dotrpělo jeho corpusculum. Corpusculum je latinsky - "tělíčko."

Když pak Václav usnul věčným spánkem,
zem řízena byla jeho synem Vaňkem,
jenž polskému vlád též národu.
Do Uher však poslal vévodu
bavorského Otu místo sebe.
Kdyby víc mu přálo milostivé nebe,
byl by moh´ ten jinoch ctný a zanícený,
jenž je hoden naší světlé vzpomínky,
velmi mnoha dobra přinést české zemi.

Král je mrtev. Ať žije král! Šestnáct a tři čtvrtě roku bylo při usednutí na trůn novému českému (a také polskému) králi. Kromě toho zůstával pořád uherským králem. Stylizovaná kresba ze Zbraslavské kroniky ho ukazuje se všemi třemi korunami, posazenými na jeho hlavě nad sebou. "Třebas byl věkem mladík, přece vynikal převelikou důstojností, neboť byl králem tří království. Byl také tento mladík ušlechtilý, na pohled spanilý, zjevem sličný, zmužilý, nadaný, dokonale obdařený darem přírody, výmluvný, výřečný, uhlazeně mluvící čtyřmi jazyky: latinským, německým, uherským a českým." Nebyl prvorozeným synem Václava II. Tím byl Přemysl, který se narodil v předchozím roce, jenomže sotva se dožil šesti měsíců. Po Václavovi přišli postupně ještě dva mužští potomci, oba dostali jméno Jan, oba zemřeli jako nemluvňata. O nemanželském Janu Volkovi už byla řeč, jenomže ten nepřipadal jako následník trůnu v úvahu. Václav zůstal mezi svými sestrami osamocen. Poslední Přemyslovec.

"Protože byl korunován na uherského krále a odvezl s sebou do Čech posvátnou korunu Uherského království (no, on ji spíš s sebou přibalil jeho otec, když synka z Uher odvážel...), a protože se tam nemohl po dobrém vrátit,a ani nechtěl, dobrovolně tedy podstoupil tu korunu s četnými jinými odznaky království Otovi, vévodovi bavorskému, který též pocházel z rodu uherských králů (byl to vnuk uherského krále Bély IV.), a zřekl se v Brně zákonitě před četnými knížaty a šlechtici v jeho prospěch všeho královského práva, které by mohl míti dále v Uhrách." (10. října 1305, to je poslední datum, kdy Václav sám sebe jmenuje uherským králem.) "A tak ten Ota, vévoda bavorský, přijav pro sebe korunu a jiné královské odznaky, vtáhl do Uher a byl tam hned potom korunován za krále uherského."

Dlouho tam nevydržel, ale tato historie se nás už netýká. Zato se nás týkají důvody, proč to Václav III. s Uhry tak rychle zabalil. Motivy té náhlé abdikace neznáme. Ale nebudeme daleko od pravdy, když si představíme, co Václav po neblahých zkušenostech pochopil. Že trůn stejně neudrží, a že nemá smysl ještě hlouběji zabřednout do podniku od samého začátku pochybného. Kromě toho jsme si už něco řekli o tom, jak dutě tehdy zněla česká státní kasa. Znovudobývání Uher, té neklidné země, by vyžadovalo další peníze, mnoho peněz, a nejen peněz, také lidských sil, vojenských i civilních. Pražský dvůr je mínil nasadit jinde. Ostatně - odstoupením Uher se vylepšily donedávna nabroušené vztahy s říší. Přibližně ve stejné době dal římský král Albrecht zrušit všechny říšské klatby, namířené proti Přemyslovcům, a zavázal, že nebude Václavovi nadále klást překážky, dokonce upustil i od námitek proti české vládě v Polsku.

Nějak nám ale z té vysoké politiky vypadla jedna dívenka... A nejen z politiky. Princezna Alžběta, poslední přímý potomek ze slavného rodu uherských Arpádovců. Václav odevzdal nejenom uherskou korunu, ale i slovo. A hned nato se - trochu překvapivým způsobem - oženil. Nikoli s uherskou Alžbětou (ta odešla do kláštera a zemřela asi za 30 let po Václavově smrti), ale. "Léta Páně 1305., dne 5. října uzavřel manželství s Violou, dcerou Měška, vévody těšínského." Ta svatba se konala pravděpodobně v Brně. Ženichovi chyběl do šestnáctých narozenin právě jeden den. Kolik bylo Viole, nevíme, zřejmě byla ještě mladší. "Ta dívka byla změnou jména nazvána Eliška" neboli Alžběta, to byla tenkrát taková církevní móda, přejmenovávat se při svatbě, "ale tuto dívku, dceru chudého knížete, nebyl by si nikterak vzal tento slavný a přemocný král za řádnou manželku, kdyby nebyl podvodně přemluven některými rádci." (Vida, jak se dalo čile manipulovat s chlapeckým českým králem...)

Sňatek těch dvou, tedy trojího krále a dcery bezvýznamného vévody odkudsi ze slezského Těšína, nebyl v žádném ohledu rovnoprávným svazkem. Tedy alespoň z hlediska dobového cítění. Kronikáři to dobře vycítili a ten krok Václavovi vyčítali jako důkaz nerozumu. Ale nejenom jemu. Už tenkrát bylo zřejmé, že si to ten královský kluk sám nevymyslel. "Neboť úskočná ničemnost některých pánů hleděla zabránit tomu, aby se tento mocný král nestal nějakým příbuzenstvím ještě mocnějším a tak nemohl více krotiti odbojníky a vládnouti nade všemi." Heslem českých pánů zřejmě bylo: Nejlepší král rovná se slabý král.

Současníci však neměli mladému králi za zlé pouze ten neuvážený sňatek. "Ó, jak je těžko poznati život tohoto krále a cestu muže v jeho mladosti, není-li duch kvetoucího mládí řízen otěžemi zralé společnosti a upravován radou starších!" To ještě není jádro stížnosti. Jistě, to pravé žalování na Václava teprve přijde. Kronikář nejprve uvádí příklad ze Starého zákona, neboť takový Šalamounův syn byl taky pěkné kvítko a taky špatně skončil, a teprve potom se může věnovat cause Václava III.: "Abychom však nebrali příklad zdaleka, podívejme se na tohoto mladíka znamenitě nadaného, a bohužel prokážeme, že veliká zkáza a počátek útrap vzešel celému království i jemu pro ničemnou společnost." Těmito tvrdými slovy pojmenovává kronikář nejbližší okolí nového českého krále. Muselo to být opravdu na pováženou. "Tomuto mladičkému králi přidružili někteří šlechticové zemští své mladší syny, kteří v ničemném styku sváděli poddajnou mysl mladého krále k mnohým nedovoleným věcem." Faktická otázka: jakým? "Neboť bujný věk mladého krále počal s bujnými duchy bujněti" (to bujnění bylo zřejmě pro zbraslavského opata a autora těchto řádků synonymem všeho zla), "počal píti víno až do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům, oddávati se špatným mravům a zvráceným zvykům a prováděti všechno, k čemu svádějí popudy mladosti náchylné a zkažené mysli, ne však jak bylo dovoleno, nýbrž jak se mu líbilo." Petr Žitavský se asi styděl naplno napsat, co se dělo na Pražském hradě nebo spíš v jeho podhradí. Tak řečený kronikář Dalimil se zřejmě styděl ještě víc, a to tak, že se o mladičkém králi raději vůbec nevyjadřoval. Zatímco ostatní panovníky a šlechtice charakterizuje výstižně a přesně, v případě Václava Třetího jako by se mu úmyslně vyhýbal... Věděl, proč tak činí. Svou kroniku psal asi tak deset let po Václavově vládě - a lidé ještě nezapomněli.

Další autor výpovědi, František Pražský, byl Čech, který psal svou kroniku asi 35 let po Václavovi. "Byl to mladík, který se opíjel do němoty a trávil bezesné noci v pití." Z cizích kronikářů nahlédněme do knihy Otakara Štýrského. Byl to Václavův současník. I podle něj vedl Václav rozmařilý život. Obklopil se pražskými nevěstkami, pil nadměrně uprostřed špatné společnosti, která ho ovlivňovala a využívala. (Jak, to si ještě řekneme.) Kronikář z kláštera Matese. Ten vylíčil Václava přímo jako maniaka, zběsilce. Jeho úsudek je snad až moc silný (autor nebyl přemyslovskému rodu zrovna nakloněn), ale jinak s podivem, jak se téměř všichni zpravodajové té doby shodují, že mladičký, šestnáctiletý král svým chováním i nezřízeným alkoholismem zavdával příčinu k mnohým káravým (a pravděpodobně oprávněným) kritickým hlasům. Václav III. však nejenže flámoval, nejenže se probouzel ráno (či kdy se to vlastně budil) po boku pokaždé s jinou partnerkou, ale on dělal ještě jiné věci. Z hlediska politiky českého státu a postavení své dynastie mnohem horší než pití a sexuální náruživost.

"Když pak v noční době panští synové, kteří byli ke králi přidruženi na to, aby na něm chytře něco vymohli, viděli toho krále rozpáleného vínem, žádali na něm královské statky a přemnoho jich obdrželi. Ten obdržel takovým způsobem město, druhý hrad, jiný dědinu. Ráno běželi ke královu kancléři, nabízeli mu dary a nejednou dostávali královské výsady na darování v opilosti. Tyto výsady jsou dodnes uloupením mnohých statků králi patřících."
Zprávy o královském řádění pronikly i za hranice, což potvrzuje výpověď nám již známého Otakara Štýrského. „Královský majetek štědře rozdával svým oblíbencům, takže se prý nakonec sami měšťané sešli tajně s králem a varovali ho, že zničí říši a že se pánové stanou za dva až tři roky mocnějšími a bohatšími než on.“ On Václav si na podobný životní styl zřejmě zvykl už v Uhrách. Tak ho jako rozmazleného výrostka čekal přepych a nevázanost, a kralování, to bylo jenom naoko. Dokud žil otec, tak veškerou agendu za něj vykonávali rádci a odborníci. Jenomže náhle se Václav ocitl na vlastních nohách, otec byl po smrti, kancléř Petr z Aspeltu se nevrátil z ciziny, dvůr opustili i další důvěrníci, a ten dětinský král vůbec nechápal, oč tu jde, jaká je vážnost úkolu, který mu byl svěřen. Nic z toho mu nedošlo. Byl sice českým panovníkem, ale vladařská odpovědnost ho nezajímala, lákaly ho jenom lesklé stránky jeho postavení. Z kronik se dozvídáme, že namísto vzdělaného a bystrého Petra z Aspeltu svěřil královskou kancelář do rukou Petra Angelova, muže hrabivého, lstivého a úplatného. (Byl přitom přesvědčen, jak náramně zabezpečil chod státního stroje.) Bylo to dvojnásob hloupé: zatímco se za zády Václava III. odehrávaly nekalé machinace, poškozující korunu, sám Václav krátil své dědictví marnotratným rozdáváním statků, úřadů, prebend. Zatímco se každodenně, den za dnem, prakticky nepřetržitě opíjel ve společnosti šlechtických synků, zatímco jako hladový tovaryš lítal za nevěstkami, tak vzápětí v polopříčetném stavu, zmožený alkoholem, dělal velkorysá gesta: dával přítelíčkům, co žádali, přičemž Petr Angelov (zajisté ne zdarma) zařizoval příslušné převody majetku, vlastnické listiny atd. Takhle tedy vypadala podivná Václavova privatizace.

„Když panoval celý jeden rok v království Českém jako chlapec a přišel o výročí smrti otcovy na Zbraslav (tam, v klášteře, který sám založil, byl Václav II. totiž pochován), oslovil pan Konrád, opat zbraslavský, krále touto řečí: ´Pane králi, dosud jste neměl při sobě mravy zákonité a královské, které měl váš otec, to se však dá přičísti spíše vašemu mladistvému věku než vám. Hle, dnes se začíná druhý rok vaší vlády, a proto z věrnosti, kterou jsem vázán k vaší milosti, prosím z celé duše otcovského styku, polepšete své mravy, vyhýbejte se špatným společnostem, mějte před očima Boha! Tak se vám rozmnoží léta v bohatém stáří a radost z toho získají všichni národové vám poddaní.´ Toto povzbuzující napomenutí přijal pan král s vděčnou myslí a od oné hodiny se ukazoval vážnějším a lépe se zcela vyhýbal tomu, co nebylo dovoleno. To nám totiž vykládala králova družina, jež bývala často v jeho přítomnosti. A není pochyby, že by byl napravil všechny výstřednosti, kdyby byl déle žil.“

Kdyby měl víc času, snad by se skutečně změnil. Hodně nasvědčuje tomu, že šel opravdu do sebe. Jenomže tehdy mu zbývaly, aniž to mohl tušit, do konce života necelé dva měsíce.