291. schůzka: Báseň a pravda aneb Jak to doopravdy bylo s panem z Kozojed

Začněme třeba u tatíka. Jmenoval se Aleš. Z Kozojed. Nepůsobil ale na Kozojedech, nýbrž na hradě Budyni, Aleš tu nebyl jako majitel, nýbrž jako purkrabí, dnes bychom řekli manažer. Pak se v témže povolání uplatnil ve Mšeném (taky v házmburském angažmá), načež za všechnu tu svědomitost dostal statek v Mnetěši. V roce 1483 se podepisuje na jedné listině jako „Aleš z Kozojed a ve Mnetěši“. Kdy ten mnetěšský statek dostal, to nevíme, a taky nám není jasné, jestli ho už měl v době, kdy dělal purkrabího u Házmburků, nebo jestli si ho koupil za peníze, které touto službou získal,každopádně zde žil se svou rodinou a ještě s jedním synkem, který se jmenoval Ješek neboli Jan, což byl Daliborův bratr.

Spor Dalibora s otcem

A Dalibor. Dá se předpokládat, že tam bydlel s nimi. Jaký byl jejich majetek, to se přesně neví, ale ví se, že se ten majetek stal předmětem sporu. Což je hezky řečeno. Právnicky. Kdopak se oč hrdlil? Dalibor. Se svým otcem. Dost výmluvně o tom vypovídá zpráva z takzvaných zemských desk:

„Alšovi z Kozojed, Anno Domini 1490., ve čtvrtek před svatým Havlem. V té při mezi Alšem z Kozojed z jedné a Daliborem, synem jeho, ze strany druhé: Jakož jest Aleš vinil Dalibora syna svého z svrchků, kterýžchto svrchků jemu ani synu druhému v rozdíle nedal, jakož pak poukázal list podílčí, kterýžto list takto svědčí: že Dalibora syna svého zůstavuje ve Mnetěši s tím se vším statkem, kterýž k tomu dvoru přísluší, jakož pak týž list podílčí v sobě to šíře zavírá. Tu pán, pan Jan z Janovic et cetera, nejvyšší purkrabí pražský a hejtman Království českého, s pána rady krále jeho Milosti ráčili jsou o tom takto rozkázati: Poněvadž list dílčí toho neokazuje, by svrchky jemu Daliborovi dával, aby on Dalibor otci svému ty všecky svrchky, v kteréž se jest uvázal toho času, když jest jemu otec tohoto dvoru postupoval, aby je Alšovi otci svému zase navrátil, buď koně, krávy, svině, i obilí a jiné všecky svrchky; a to však takto, aby on Aleš to provedl, co je těch svrchků, když jest se syn jeho Dalibor v ně uvazoval, po něm na schválení páně Ješkovo, a což on tak provede Aleš, aby jemu to syn Dalibor navrátil aneb se s ním o ně slušně smluvil, ve dvou nedělích do svatého Martina nejprve příštího. Pakli by pan Ješek toto průvodu sám se vzíti a slyšeti nechtěl, tehdy aby zase stáli před pánem Jeho Milostí na hradě Pražském s těmi se všemi průvody na den svatého Martina nejprve příštího.“

r_2100x1400_dvojka.png

Podle pravdy: máme dost problémy rozumět právnické češtině 20., potažmo 21. století. A téhleté juristické hatmatilce, té už vůbec nevíme hlavu ani patu. Ten starobylý jazyk přeložíme do něčeho srozumitelnějšího. Starý Aleš z Kozojed žaluje svého syna, a obviňuje ho z toho, že neprávem sebral majetek, který mu nepříslušel. Když totiž Aleš rozděloval své zboží mezi syny Ješka a Dalibora, vzal si Dalibor víc, než měl. Poněvadž ve dvoře Mnetěši se nalézal movitý majetek, který Daliborovi nepatřil, tak ho musí nutně vrátit otci. Jednalo se o koně, krávy, prasata, obilí a další svršky (svršky nikoli jako oblečení, svršky - v původním lejstru se jim říkalo „svrchky“ – to byly movité věci, movitosti, věci, které šlo prostě odnést).

Takže – Dalibor je měl buďto otci v pořádku vrátit, anebo se s ním slušně dohodnout. A když s tím nebude Daliborův bratr Ješek souhlasit, tak všichni znovu půjdou před pražský soud. Dalibor se tedy svým tatíkem a bráchou hrdlil o svršky. Nemusíme být ani právníky, natož protřelými advokáty, abychom pochopili, co Dalibora k takovému chování vedlo. Já to řeknu: lakota. Lepší slovo nás nenapadá. Když se sejdou před soudem otec a syn, jestliže otec žaluje syna, že se neprávem zmocnil majetku a jestliže soud rozhodne v otcův prospěch, tak z toho pro syna nic dobrého nevyplývá. Rozhodně to nesvědčí o jeho přemrštěně ušlechtilé povaze.

Ze soudního zápisu se Dalibor z Kozojed nejeví zrovna jako člověk, který byl zastáncem chudých a utlačených, mužem krásného charakteru. Bojovníkem za právo, za spravedlnost, raději obětuje život, než by se pokořil. Jeho podobizna jako dostávala docela jiné obrysy, sem tam i nějaký i ten šrám na charakteru dotyčného lze nalézt. A další záznam v zemských deskách jeho lakomství jenom potvrdil. Šlo tam o to, že se v rodině nedohodli a Dalibor vytrvale bránil odevzdat zpět otci a bratru to, co mu nepatřilo, takže se u soudu na Pražském hradě objevili znovu. Bylo to 13. listopadu 1490, vskutku „na Martina nejprve příštího,“ jak se pravilo v našem starém známém lejstru, a toho dne zaznamenal písař s pečlivostí sobě vlastní toto:

r_2100x1400_dvojka.png

„V té při a různici, kde Jan z Kozojed vinil Dalibora bratra svého právě, že některé peníze i službu pobral, k čemuž by i on k tomu též spravedlnost měl, jakož i Dalibor bratr jeho, a právě, že jest jich otec o to nedělil; jakož pak při tom Dalibor list dílčí jest ukázal, kterýžto list sám v sobě ukazuje, oč jest je otec podělil. Tu pán, pan Jan z Janovic Jeho Milost s pány rady krále Jeho Milosti takto o tom vypovídají, což svrchupsaný Dalibor bez rozdílu vzal nebo vzíti měl a což se v listu rozdílčím neukazuje, by jich o to otec jejich podělil, aby bratru svému Janovi spravedlivý díl z toho dal. Actum ut supra.“

Zase by to chtělo překlad. Nejenom z latiny do češtiny, ale i z jazyka českého do českého. Nešlo jenom o dobytek a nějaké svršky, které Dalibor neprávem pobral. Bratr Ješek upozornil, že i peníze měly být spravedlivě rozděleny mezi syny starého pana Aleše. Soud znovu, už podruhé, rozhodl proti Daliborovi a jeho lakotnosti: ze všeho, co si po rozdělení majetku otcem vzal nebo ještě vezme (i když to není v rozdělovací listině uvedeno), musí dát „spravedlivý díl“ svému bratru Janu Ješkovi. „Actum ut supra. Jak již bylo svrchu rozhodnuto.“

„Když královský hrad utichl, ztemněl, když jak bájný, šedomoravý stín čněl k nočnímu nebi, když v bělavém zásvitu měsíce umlklo houští a stromy v Jelením příkopě, zalétaly z temna kulaté věže líbezné zvuky Daliborových houslí. Slzy byly v těch zvucích, touha po volnosti i výkřiky hněvu. Úlevu daly, ale ne svobodu. Pán Bůh byl vysoko, král daleko, a páni soucitu neměli.“

r_2100x1400_dvojka.png

Moment. Je fakt, že jsme na minulé schůzce opustili Dalibora v Kozojed v jeho novém apartmá ve věži Daliborce, která byla těsně po kolaudaci, ale – stále jsme se nějak nedobrali cesty, po které tam přišel. My se vůbec dostáváme tam, kam nenakoukl ani Václav Hájek z Libočan, ani kronikář Jan František Beckovský, a už vůbec ne Alois Jirásek s Bedřichem Smetanou. Do skrytého zákoutí Daliborovy duše. Naše představa o poctivém hrdinovi dostává pořádnou trhlinu. Dalibor měl totiž velmi daleko k člověku dbalému práva. Šlo mu o majetek. Což sice není samo o sobě trestné? Šlo mu o majetek, který mu nepatřil. Šlo mu to, aby co nejvíc vlastnil. To ho dovedlo k tomu, že se postavil proti vlastnímu otci i bratru. Zatímco při prvním i druhém soudním stání se handrkoval „o koně, krávy, sině a obilí,“ později si už troufal na víc.

„V kraji litoměřickém zprotivili se lidé poddaní pánu svému Adamovi Ploskovskému a jeho na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora. Měšťané litoměřičtí o tom uslyševše rychle něco lidu pod praporcem poslali a téhož Adama retovali. Proto týž Dalibor obeslán na hrad Pražský panským nálezem proto, že těch lidí proti pánu jejich dědičnému pozdvihoval.“

Lakota, hamižnost a dychtivost po majetku

Tedy nikoli ušlechtilá a veskrze nezištná snaha Daliborova pomoci sedřeným robotníkům, ale zase ta lakota, hamižnost, dychtivost po majetku ho vedla k činu. Tím, že se poddaní Adama z Ploskovic vzbouřili proti svému pánu a dobyli jeho tvrz, tím zvětšil Dalibor svůj majetek, rozšířil své panství. Ano, tak tahleta opera má trošku jinačí libreto. „Rytíři Adam Ploskovský z Drahonic a Dalibor z Kozojed byli sousedé v kraji litoměřickém,“ opakuje nám už známou situaci František Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě. „Když poddaní Adamovi pozdvihli se brannou rukou proti němu pro jeho krutost, jali se obléhati jej na tvrzi Ploskovicích, kdež on bráně se raněn jest a dobyt i s tvrzí.“

I tato fakta už známe, ale brzy narazíme i na ta, o nichž v Jiráskových Pověstech doby královské, ani ve Wenzigově a Špindlerově libretu ke Smetanově opěře nepadne ani zmínka. „Sedláci donutili jej, že zápisem slavným a slibem na čest a na víru propustil je z moci své a zavázal se nevésti nářku proti nim; načež oni dobrovolně poddali se Daliborovi z Kozojed, kterýž i přijal je a statek od Adama postoupený ve svou moc a ochranu. Hejtmané zemští nemohli však pychu takového nechati bez trestu a zjednali dostatečnou moc do kraje litoměřického, aby zkrotila pobouřené sedláky a navrátila věci ve stav předešlý. Oba rytíři přišli k zemskému soudu a Dalibor uvězněn ve věži hradu Pražského roku 1497. nově dostavěné, kteráž po něm dodnes Daliborka sluje.“

Dalibor je uvězněn ve věži

Rozsudek na sebe nedal dlouho čekat. Rozsudek nad Daliborem z Kozojed padl 13. června 1498. „Adam z Drahonic žaluje na Dalibora z Kozojed, že statek jeho, kterýž jemu od jeho lidí mocí vzat, tvrz Ploskovice k sobě přijal v této mírné a pokojné zemi proti řádu a právu. Proto tomu on Dalibor odmlouvaje praví, že on moci žádné neukázal, ani jemu Adamovi co mocí vzal, než že on Adam s lidmi svými prvně smlouvu udělal, při kteréžto smlouvě on Dalibor nebyl; že právě v Litoměřicích dlel, že Adam s lidmi svými dobrovolnou smlouvu dokonal a jim se zapsal; a oni dobrovolně jsouce od něho tímto listem prázdni, že se jemu i se vším tím zbožím poddali; a on Adam že tu jsa, nic tomu neodpíral.“ Jeho moc to nebyla, která vzala panu Adamovi Ploskovice. Když Adam dělal dobrovolně smlouvu se svými lidmi o tom, že je propouští, Dalibor se toho vůbec nezúčastnil, pobýval právě v Litoměřicích. A když Adamovi poddaní přišli s propouštěcím listem k Daliborovi a poddali se mu i se zbožím, které dosud patřilo Adamovi, dosavadní majitel proti tomu nic nenamítal.

„Tomu Adam odmlouvaje dal odpověď, že z té příčiny tomu neodmlouval, že se byl, jsa k tomu od lidí svých připraven, pod pečetí a pod věrou zavázal a zapsal, aby proti tomu nemluvil, i z té příčiny, že proti tomu na ten čas pro svou čest nic neodmlouval, než nyní, poněvadž tento list a zápis má sobě zase vrácený, že proti tomu spravedlivě mluví, že on Dalibor statku dotčeného v této mírné zemi a pokojné, kde řád a práva jdou, k sobě přijímati neměl. Tu páni a vladykové na plném soudu takto o tom rozkazují: poněvadž Adamovi od lidí jeho tvrz Ploskovice mocí vzata jest, a jsa raněn a chtě hrdlo své zachovati, musel se jim proti právu a řádu podle jich vůle zapisovati, kterážto věc stala se jemu neslušně, nepravě, neřádně; o čemž Dalibor věda dobře, statek jemu nepravě vzatý k sobě přijal a v tom statku byl a jeho užíval."

Ani argumenty pana z Ploskovic nebyly hloupé. V době povstání mu šlo o hlavu, o život. Údajně měl být raněn. Teprve nyní, když má zápis „zase sobě vrácený,“ tak se může ozvat. A znovu připomíná, že Dalibor neměl přijímat ploskovický statek, který patřil Adamovi, jako svůj majetek. „Že jest v tom nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu.“ Adam Ploskovický se domníval, že na ten nápad, totiž nechat si potvrdit od svého pána listem propuštění z poddanství, že na něj nepřišla žádná rebelantská selská hlava. Že to musela být hlava onačejší, bystřejší, lstivější, chytřejší, která to poradila. V době ploskovické události žádný zákaz podobného jednání neexistoval.

Takže to, co jistý neznámý vymyslel, ta finta, byla úplně nová. Až teprve v roce 1499 se do zřízení zemského krále Vladislava dostal tento zákon: „A nalezeno bylo za právo, když by se lidé poddaní kterému pánu svému zprotivili a statek jemu odňali, a kdož by koli ty lidi v obranu přijal, statek tak odňatý k sobě přijal a jej sobě osoboval, o tom věda, takový by činil nešlechetně, nepravě, proti právu a proti králi Jeho Milosti a hrdlem propadl jest, a statek ten odňatý má zase tomu navrácen býti, komuž jest byl odňat.“ Případ jako šitý na míru Daliborovi z Kozojed. Díky němu přijal král nový zákon. „A pro takový jeho účinek zlý páni a vladykové jej ve svou kázeň berou, a hrdlo ztratí, kteréhož na hrdle trestati ráčí.“

A potom hlava jemu sťata...

Rozsudek smrti. Odůvodnění? Dalibor má být popraven, protože „nešlechetně činil proti právu a řádu.“ Kdy došlo k popravě? Nevíme. V Hájkově Kronice najdeme pouze lakonické sdělení: „A potom hlava jemu sťata.“ Kde nejsou podložené a pravdivé informace, tam může narůstat legenda. „Když Daliborovi oznámili, že statek nepravě vzatý k sobě přijal a v tom statku byl, že tím nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu a že pro takový svůj zlý účinek ať hrdlo ztratí, nic nikdo nedbal, jak se hájil, aby povážili, kdo začal, kdo první spáchal zřejmé bezpráví a tím lid pobouřil, a že on, Dalibor, se jen lidu zastal. Než to právě u nich byla vina a hřích. A tak na rozsudku zůstali – den však a chvíli popravy ztajili. Tu noc před ní ozval se hlas Daliborových houslí naposled. Z hlubiny pustého žaláře chvěl se a zněl do tiché noci, poslední útěcha, poslední světlo v temnotách trudu, a zmíral nad Jelením příkopem v měsíčním světle. Když Pražané nazejtří zase přišli k nové věži, nezahlédli plátěné mošny na mříži Daliborova žaláře. A věž byla tichá, nemá. Když se ptali, stůně-li Dalibor nebo co mu je, oznámil žalářník, že již mu dobře, neboť že ráno byl na předhradí popraven. Ale nežli z vězení vykročil, sňal ze zdi housle, díval se na ně, loučil se s nimi. Pak šel statečně na místo. A tu poklekl a schýlil kadeřavou hlavou na špalek. Skonal mužsky, vězte, jako pravý křesťan. Nejedny oči se zarosily, když žalářník to vypravoval. Smutně se Pražané vraceli a ohlíželi se po tiché Daliborce. A věž za domem purkrabským u zadní brány hradské slove tak po dnešní den a zachovává památku nešťastného zemana a slavného hudce.“

Dalibor z Kozojed ve věži|foto:Věnceslav Černý

16. května roku 1868 měl Smetanův Dalibor premiéru v pražském Novoměstském divadle. První dějství začíná soudem nad rytířem Daliborem. Jitka, které se kdysi Dalibor ujal jako sirotka, vyzývá lidi, aby se vzbouřili a Dalibora osvobodili. Král Vladislav má ale o vině Daliborově jasno, a za to, že obviněný přepadl Ploskovice a zabil purkrabího, žádá trest. Připojuje se purkrabího sestra Milada, která bratrovu vraždu dosvědčuje. Dalibor se hájí tím, že sice skutečně zabil, ale jenom proto, že tím mstil smrt svého přítele Zdeňka. Což Miladu přesvědčí natolik, že mu odpouští a žádá krále, aby tak učinil i on, což se pochopitelně nestane, a tak Milada zosnuje plán, kterak se v chlapeckém přestrojení dostane do služby v žaláři. Což se povede a někdejší mstitelka, nyní zamilovaná Milada přináší Daliborovi nejenom svou lásku, ale i housle, aby si rytíř ukrátil nekonečné chvíle ve vězení. Násilnou smrtí v závěru opery končí nejenom odsouzený, ale i jeho láska při pokusu o jeho osvobození. Na rozdíl od historických pramenů zná tento příběh každý, kdo zasedl v operním hledišti. Ani v Hájkově Kronice, ani u Františka Palackého však nenajdeme ani slovo, že při dobývání Ploskovic zahynul zdejší purkrabí, který by měl sestru Miladu. Zato Jirásek ve svých Pověstech převzal Palackého informaci o tom, že byl zraněn Adam z Ploskovic, u Hájka je naopak zaznamenáno, že Litoměřičtí Adama z Ploskovic retovali. Zdali Milada skutečně existovala, nevíme, historické materiály o ní mlčí, ale o dvou ženách se v nich přece jenom dočteme. Tou první je Adamově teta Mabka, tou druhou Dorotka Vančurová, měšťanka z Loun, rodem z Kozojed. Byla to Daliborova sestřenice. Pravděpodobně vdova, která koupila pro oba dům. „Nacházel se v Praze na Novém Městě v zahradě židovské.“ Co měli ti dva kromě příbuzenství společného? Tak na tuhle otázku už nikdo nikdy neodpoví...

Jestli byl Dalibor popraven v den, kdy byl vynesen rozsudek, tedy 13. března 1498. nebo o pár dní později, to se neví. K jeho pokusu o útěk taky nedošlo. Neexistující Milada neplakala, snad jenom sestřenice Dorotka Vančurová. Nedlouho po popravě novoměstský dům prodala a odstěhovala se zpátky do Loun. Jelikož známe předchozí Daliborovy soudní procesy s nejbližšími, důvodně předpokládáme, že i v případě ploskovického případu mu šlo o majetek. Přišel na nápad, jak se zmocnit sousedova statku. Aby měl alibi, tak odejel do Litoměřic. Aspoň něco z toho smutného případu zbylo. Smetanova hudba. Co na tom, že příběh opery nemá se skutečnou historií moc společného. Báseň a pravda taky nemusejí zrovna sousedit. Ta hudba však byla, je a bude krásná.